pondělí 28. prosince 2015

Černé olivy strýce Luciana

Abych si udržela mentální zdraví a totálně nezblbla z vánočních koled a vůně vanilkových rohlíčků, vracím se často v myšlenkách do svého toskánského domova. 

Už jsem v Česku skoro měsíc a pomalu a jistě začínám pociťovat známý neklid. Mnoho z nás, co sedíme zadkem na dvou židlích, řeší neustále dilema, kam vlastně patří. A já to mám taky tak. Když jsem delší dobu v Itálii, chci do Čech. A když jsem v Česku, chci zpět do Itálie. Nejraději bych skloubila obě země dohromady a všechny mé blízké z obou zemí nastěhovala do jednoho domu. Ale kdoví, jestli bych pak nechtěla do Ameriky .

Až se vrátím do Itálie, čeká mě olivobraní. 

Mám totiž v garáži rozložené černé olivy, které jsme na podzim natrhali na stráních v horách u strýce Luciana. A od něj mám také recept na to, jak je připravit, aby byly jedlé a abychom si na nich po celý příští rok mohli pochutnávat. 


Jak známo, žádné olivy nejsou jedlé v okamžiku, kdy si je utrhnete ze stromu. Jsou tvrdé a odporně hořké. Abyste je dostali do jedlého stavu, musíte je nejdřív na několik dnů minimálně namočit do slané vody. Stejně by mě zajímalo, jak na to lidi přišli, že oliva je jedlá.

Takže pokud se nějak, nevím jak, dostanete k čerstvým černým olivám, tady je recept strýce Luciana.

Černé olivy propláchneme ve vodě a necháme uschnout. Pak je rozložíme do lavoru nebo na hluboký plech a zasypeme hrubou mořskou solí ( na každých 5 kg oliv 1kg mořské soli), zasypeme na jemno nakrájenou mandarinkovou kůrou, listy z mandarinek nebo citronů a několika stroužky česneku. Olivy pak necháme naložené v soli několik týdnů, dokud nepustí vodu a denně je chodíme míchat. Potom je znovu umyjeme, čímž odstraníme zbylou sůl a necháme pomalu schnout v temné a chladné místnosti. Sůl z nich vytáhne hořkost a mandarinková kůra a česnek jim dá báječné aroma. Celý schnoucí proces trvá cca 2 měsíce.


Chodit otáčet olivy je po dobu mé nepřítomnosti manželův úkol. Sice u toho neustále frfňá, ale když pak připravím králíka na černých olivách, tak si na něm rád pochutnává. 

Až se tedy vrátím, uložím už vysušené olivy do skleniček i s trochou mandarinkové kůry a zaleju malým množstvím panenského olivového oleje. Takto mi v regálech vydrží celý rok. Dělám to strašně ráda. Celý dům mi voní po sušeném ovoci a olivách. 

Na večeři pak obvykle máme paté z oliv. Co je paté z oliv? Naprosto jednoduchá záležitost. Hoďte do mixéru vypeckované černé olivy (jakékoliv), jednu slanou ančovičku, jeden stroužek česneku, kapku panenského olivového oleje a rozmixujte. Dochuťte solí, je-li potřeba. 


Olivové paté pak namažu na horkou bruschettu a otevřu nějaké temně rudé Chianti. Manžel po dlouhém odloučení znovu pocítí vůni a teplo domova a tohle souznění nám vydrží mnoho dnů i nocí.

Mít dva domovy je zkrátka super !

pátek 25. prosince 2015

Živý betlém v Toskánsku

Příběh starý 2000 let opět ožívá v městečku Pieve a Nievole, kde bydlím. V kostelíku, kde jsem se vdávala, zorganizovala místní farnost už druhým rokem živý betlém. Krásně napodobili atmosféru města Betléma v době narození Krista. 


Vloni se tato akce setkala s obrovským úspěchem. Přišlo se sem podívat takové množství lidí, že museli uzavřít celé městečko.


Letošní betlém ožil v noci 24.12. po půlnoční mši a bude pokračovat ješte ve dnech 27. prosince a 6. ledna, kdy do Betléma přijdou i Tři králové a přinesou dětem sladkosti.



















úterý 15. prosince 2015

Vzít si či nevzít ještě jeden vdoleček, co by tomu řekl docent Rajko Doleček?

Ahoj ahoj ahoj, nazdáárr, odpovídá každému na pozdrav, směje se a mává rukou. Jeho ráčkované RRR chrčí a hlaholí po celém okolí. Proběhne kolem vás jako ohnivá čára, ale vždycky vám v nanosekundě dokáže dodat do těla alespoň 220V. To je Rajko Doleček, jak ho znám já.

Bydleli jsme ve stejné ulici a jednu dobu se potkávali i na chodbách fakultní nemocnice,kde jsme oba pracovali. Už z dálky byl nejdřív slyšet, pak zavlál bílý plášť a nakonec se vynořil on. Je to neuvěřitelné, ale v porubské fakultce už pracuje přes 60 let. U nás doma je známý především jako bojovník proti obezitě (Nebezpečný svět kalorií), ale věděli jste, že v zahraničí ho znají spíše jako odborníka na endokrinologii? (pozn. endokrinologie=diagnóza a léčba hormonálních poruch)

Pokud bych tedy měla jmenovat osobnosti současnosti, které obdivuji, určitě by mezi ně patřil i profesor Rajko Doleček. Ne pro jeho popularitu na televizních obrazovkách v 70. a 80.letech v socialistickém Československu, ale spíš pro to, jaký je dnes. Vitální, plný síly a energie, a pořád mu to pálí jedna radost. Ten jeho bosensko srbský gen je učiněný elixír mládí.

Na otázku redaktora, jaký je jeho recept na dlouhověkost mimo jiné odpovídá: “....Mnoho mužů se před spaním nacpe téměř do bezvědomí. Jaké od nich ženy mohou čekat vtipnosti a milostné hry? .....” No není úžasný? (Celý rozhovor – viz níže)

Tento neuvěřitelně vitální lékař letos v červnu oslavil už 90. narozeniny. Stále běhá, cvičí, publikuje a ordinuje(!). Letos mu bylo v Ostravě uděleno ocenění Senior roku 2015. Dočetla jsem se o tom v Ostravské radnici, a tak jsem těmito několika řádky chtěla vzdát malý hold tomuto milému nezmarovi.

Krásný den, pane profesore !



sobota 12. prosince 2015

Ropucha a vánoční pohledy - adventní častuška

Dobrý den, máte prosím vánoční přání? Ptám se zamračené prodavačky v trafice. Sedí v rohu na židli jako žába na prameni a je naštvaná na celý svět.

Prodavačka do mě zapíchne svůj pohled a je vidět, že ji evidentně můj dotaz rozhodil. Rychle přemýšlím, zda jsem se správně vyjádřila. Občas se mi totiž stává, že mi z italštiny ujede nějaký výraz, který přeložím do češtiny a vypadne ze mě hloupost.


To nevedeme, kvákne žába zlostně.


Poděkuju a mám se k odchodu, když žába vřískne, Máme jenom pohledy.

To by mi mohlo stačit, můžete mi je prosím ukázat? Zatajím dech v očekávání, co přijde. Chtít po trafikantce ukázat zboží, to je ale drzost. 

Ale stojí 3 koruny jeden, pokouší se mě ropucha ještě jednou od mého úmyslu odradit.

No a?, říkám si pro sebe nevěřícně, vypadám snad, že to budu chtít na dluh? Kelišová, drž hubu, usměrňuje mě vnitřní hlas. Polykám ironickou odpověď a ujišťuji žábu, že to je v pořádku, že se možná rozšoupnu a koupím pohledy dva a budu platit hotově.

Několik vteřin ticha a žába se nakonec rozhodne, že se pohne ze židle. Otráveně vyloví ze šuplíku klíč a odemkne (!) skříňku pod pultem, ze které vyloví hromadu vánočních pohledů. Nevěřím svým očím. Vánoční pohledy zamknuté v sejfu před Vánocemi. Asi, aby je nikdo neviděl. Jistota je jistota, třeba by je chtěl někdo koupit. Připadám si provinile. Taková opovážlivost.

Cítím na sobě pichlavé ropuší oko, a tak rychle vybírám dva (!) pohledy, abych nezdržovala.

Takže to bude 6 korun, že? Ujišťuji se pro jistotu a vytahuji předpokládaný obnos z peněženky.

Nevím, musíte počkat, než to namarkuju, nervózně houkne žába, 6 korun, máte to přesně?

Naštěstí mám, úplně mě zalil pot.

Konečně držím pohledy v ruce a vyrážím z trafiky ven. Ve dveřích narazím v rychlosti do tělnaté paní, která právě vstupuje dovnitř. Omlouvám se, ačkoli mám jako vycházející přednost. Bába něco zavrčí a já znovu pronáším upřímnou omluvu, Promiňte, neviděla jsem vás. Paní přece jen trochu roztaje a pokusí se o křečovitý úsměv. Ale je vidět, jak velké s tím má potíže.

Mám dost, ale snažím se to chápat. Je tady evidentně málo slunečních dnů. Čímž nechci říct, že potřebuji kolem sebe samé pozitivní a sluníčkové lidičky. Pár takových znám a při kontaktu s nimi dostávám diabetický šok. 
Ale hergot, opačný extrém, neslušnost, permanentní nas..ejřenost a nezájem mě ničí úplně stejně.

Tak ať žije advent a (s)mějte se krásně :-)

neděle 6. prosince 2015

Ital a Angela

Když se počet kilometrů na tachometru Italova auta přiblížil k číslu 300.000, začal se Ital poohlížet po novém kočáru. Problém je, že to není žádný troškař, jeho požadavky na vozítko jsou celkem náročné a musí splňovat celou řadu požadavků.

Po té, co přivodil prudké bolesti hlavy mnoha prodejcům automobilů v okresech Prato, Pistoia a Florencie, rozhodl se, že příštích několik let bude řídit letadlovou loď. Po dlouhém období absolutní věrnosti značce Mercedes, změnil směr a rozhodl se pro dobrodružství s „lidovým vozem“. Proč ale sakra musel vybrat přibližovadlo velikosti Costy Concordie, to fakt nechápu. Kam to chce zaparkovat? Před barákem máme pouze 4 parkovací místa.

A to mi ještě nenápadně naznačil, že TO budu muset řídit. No ani omylem, nemám řidičák na kamion. Vlastním POUZE řidičský průkaz skupiny B a vlastním ho krátce. 

Abych se tomu nablýskanému monstru pomstila, pojmenovala jsem ho ANGELA. Mají mnoho společného dle mého názoru. Jenže Ital prohlásil, že jakoukoliv podobnost s Mrkalovou odmítá a řekl, že to bude Angelina. Prý je ta jeho beruška stejně krásná a stejně smyslná jako ta s nafouknutými rty Takže se vlk zase nažral a koza zůstala celá.

Nic se nemá přehánět, nemám ráda nadměrné velikosti. ŽÁDNÉ, aby bylo jasno. 
A už vůbec ne automobil, kde se s přehledem vejde celá Klapzubova jedenáctka i s trenérem, maséry a starým Klapzubou.

Vzala jsem ji na milost až po té, co Ital po tříhodinovém handrkování a smlouvání s prodejcem uhádal cenu na polovinu. Nevím sice, jak to dokázal, ale za ty roky soužití jsem si už zvykla, že dokáže vymámit z jalové krávy tele. 

No co, náklaďák se může hodit. Zvlášť po našich cestách po Evropě a na dovolenou. Ušetříme za přívěs.

ilustrační foto

čtvrtek 3. prosince 2015

Italský vánoční stůl a nostalgie po českém kaprovi

S přicházejícím adventem se nás všech, kteří žijeme v zahraničí, začíná zmocňovat stesk po domově, po našich českých Vánocích, po starých křesťansko-pohanských tradicích, na které si u nás tolik potrpíme. V Itálii totiž nic takového nezažijete. Vánoční stromeček se tady sice zdobí už na první adventní neděli, ale 24. prosince je ještě pracovní den. 

Nerozněžní vás koledy ani pohádky v televizi. Pod talířem nenajdete šupiny, ani vám nikdo nerozkroji jablko, nehodí botou a ani to zlaté prasátko se tady nevyskytuje. Když odbije půlnoc, všichni se zvedají od stolů a odcházejí na půlnoční mši. Dárky přinese Babbo Natale až 25. prosince ráno.

ilustrační foto
Vánoční menu se skládá z převážně rybích chodů. Nečekejte ale žádné jednotné celonárodní menu jako je tomu u nás. Jídlo samo o sobě je výborné, jenže řada z nás takové menu připravuje na běžnou letní večeři a vánoční večer pak postrádá jakékoliv kouzlo vyjímečnosti. Na večeři se sejde celá rodina a čekání na půlnoc tady tráví jídlem, hraním karet nebo louskáním ořechů či pečením kaštanů. Čím víc na jih Itálie, tím větší štědrovečerní stůl budete potřebovat, protože tam se na cenone schází obrovské množství lidí.


Stoly jsou přeplněné k prasknutí a najdete na nich spousty různého jídla. 

ilustrační foto
Jako předkrm například salát z plodů moře (chobotnice, mušle, slávky, krevety) na studený či teplý způsob, koktejl z krevet na salátovém lůžku nebo gratinované slávky čí mušle sv. Jakuba. 
Ilustrační foto
Jako první chod bývají obvyklé spaghetti alle vongole či spaghetti allo scoglio (špagety s mušlemi či jinými mořskými příšerkami, které najdete na útesu), jinde třeba jen brodo con raviolli, což je silný hovězí vývar s těstovinami plněnými masem nebo bramborové gnocchi alla crema di scampi, což bych přeložila jako bramborové šišky s humřím krémem.

Jako druhý chod pak můžete očekávat pečenou mořskou rybu (pražma, mečoun, branzino či kambala), mnohdy pečené spolu se zeleninou a brambory), fritovanou zeleninu nebo plody moře ve vaječném těstíčku - kroužky sépie, chobotničky, krevety nebo malé rybičky, a k tomu nikdy nesmí chybět všudypřítomný bílý chléb. 

Ilustrační foto
V italském vnitrozemí, kde se ryby tolik nejedí, najdete na štědrovečerním stole např, pasta al forno (těstoviny zapečené v troubě), lasagne, plněné cannelloni či ravioli s ricottou a se špenátem. Dále pak vepřovou pečeni, či nadívanou rolku, opékané brambory a mnoho dalších dobrot.

Italové se tedy nedrží jednotného menu, ale naopak vymýšlejí a zkoušejí nové a nové recepty, jen aby ten stůl byl plný a vůbec nic na něm nechybělo.

Na závěr pak dostanete velký kus bábovky, plněné oříšky a kandovaným ovocem, kterou v Itálii nazývají Panettone, a která je zde tradičním vánočním symbolem, podobně jako u nás vánoční cukroví. Její chuť se dá vylepšit, když si ji namažete vanilkovým krémem.

Ilustrační foto
My holky, co žijeme s našimi rodinami na Apeninském poloostrově, pociťujeme vánoční nostalgii obzvlášť silně. Ty šťastnější z nás odjíždějí užít si kouzla Vánoc do Čech, ale většina zůstává v Itálii, a tak neustále vymýšlíme, jak je vylepšit a ozvláštnit a jak do nich vnést kousek našich tradic. 

Hodně záleží na tom, jakým způsobem se každá z nás dokázala prosadit a jakou pozici si v italské rodině vybudovala. Takže jednoduše řečeno: jaké si to uděláš, takové to máš. Některé se snažíme zkombinovat českou vánoční tabuli s tou italskou, abychom diplomaticky uspokojily všechny chutě, jiné zase striktně dodržují tradici a jejich italští partneři to přijímají s uspokojením. Jedno je ale jasné nám všem - to, že kapra na italském vánočním stole mít nebudeme. Není totiž téměř nikde k sehnání. Navíc Italové sladkovodní ryby jedí málo a kapr je pro jejich chuťové pohárky velmi podřadný tvor, kterého nejedí prakticky vůbec. Můj muž háže kapra zpátky do vody a ani by ho neochutnal. Nahrazujeme jej tedy jiným druhem ryby, výborná je například pražma, opečená v troubě s černými olivami. Jinde zase třeba upečou v troubě královské krevety na olivovém oleji s petrželkou. Bramborový salát většinou Italům chutná, jen se vždycky trochu naježíme, když říkají, že je moc dobrá ta insalata russa (ruský salát).

Naše cukroví máme samozřejmě už dlouho dopředu napečeno a spousta zimního ovoce, pečené kaštany a různé druhy ořechů pak vyplňují čekání na půlnoc.

V česko-italské rodině ale po štědrovečerní večeři zazvoní zvoneček a jde se ke stromečku rozbalovat dárky. Na tuhle tradici si žádná z nás nenechá sáhnout. To platí především v rodinách, kde jsou děti. A půlnoční mše je pro všechny velmi příjemnou záležitostí, která pohladí ducha a rozehřeje lidská srdce. Mnohdy rozehřeje i těla, protože farář má připravený malý bufet s vínem a Panettone.

Ilustrační foto
Druhý den je ve znamení rodinného oběda u příbuzných, který opět trvá do večera. Vaří tchýně a na menu o deseti chodech si dá patřičně záležet. Děti si znovu rozbalí dárky, které je čekají tentokrat u prarodičů a jsou maximálně spokojené.

Přesto všechno nás stesk po pravých Vánocích, těch našich, neopouští. Každá z nás si v sobě nese spousty vzpomínek na teplou maminčinu náruč, kouzlo vyhřátého a voňavého domova či procházek venku, kdy pod nohama křupe sníh a tváře vám zčervenají mrazem.

středa 25. listopadu 2015

Sladké hostie jeptišek a nektar bohů

Pro Toskánce, stejně jako pro všechny Italy, je jídlo vášní číslo 1. A společný stůl je stejně důležitý jako rodina a kulinářské tradice.

Já v Itálii miluju podzimní a zimní společné večery, kdy si po večeři jen tak všichni u stolu povídáme, když hoří oheň v krbu, když se na stole ocitne ošatka s různými druhy ořechů a mandlí, které si každý sám vylouskne, nebo když se upečou kaštany, o které si spálíme prsty, než je vyloupeme. Krájíme si jablka, kaki, rudé pomeranče či granátová jablka a je nám strašně fajn.

Ilustrační foto

Při mnoha dalších příležitostech ale přicházejí na stůl i jiné dobroty.

Jednou z nich jsou tzv. Cantuccini. Tato toskánská specialita pochází z města Prato a fantasticky se hodí ke svatému vínu Vin Santo. Toskánci tuto kombinaci milují. Namáčejí sušenky do vína a blažené pomlaskávají. 

Ilustrační foto

Cantuccini jsou sušenky s celými mandlemi uvnitř. Ještě horké těsto je nakrájeno na asi 10 cm špalíky a ty pak postupně ztvrdnou. Ale fantazii se meze nekladou. Někdo dělá cantuccini i s piniovými oříšky, kousky čokolády či pistáciemi.

Název pochází z latinského slova cantellus, což znamená malý kousek či plátek chleba a tyto sušenky z Prata pojídala už Kateřina Medicejská.

Další toskánskou specialitou jsou sušenky s nezvyklým názvem. Také pocházejí z Prata a říká se jim "Brutti ma buoni", tedy Škaredé, ale dobré . Někde se s nimi setkáte pod názvem sušenky sv. Klementa. A není to nic jiného než smíchané sekané a mleté mandle či lískové ořechy se sněhem z bílků, kapkou sirupu či citronové šťávy a pečené v troubě na tenké hostii. Jsou opravdu škaredé na pohled, ale jejich chuť je delikátní.

Ilustrační foto

Specialitu, kterou si dovezete z lázní Montecatini Terme jsou tzv. Cialde di Montecatini. Jsou to kulaté oplatky s cukrovo-mandlovou náplní, jejichž původ má české kořeny. Technologii výroby sem téměř před 200 lety přinesla česká rodina židovského původu, která se vystěhovala z Karlovarska do těchto míst a zde pak založila tuto tradici kulatých oplatků. A ačkoliv se později tato rodina znovu musela odstěhovat, tradice tady již zůstala a je tady dodnes. Nejskvělejší oplatky v Montecatini dnes vyrábí rodina Bargilli, potomci učedníků české rodiny, kteří si tradici výroby předávájí z generace na generaci. 

Ilustrační foto

Smutné ovšem je, že oni svoje oplatkové umění dotáhli k dokonalosti, zatímco u nás v Česku nějak zakrnělo. Vůbec se mi to nepíše lehce, ale kulaté oplatky z Montecatini jsou dnes daleko lepší a chutnější než ty naše. 

A jako poslední vám představuji tyto “kolotočové” sladké chipsy jménem Brigidini. Pocházejí z toskánského městečka Lamporecchio, strašně se drobí a mají anýzovou příchuť. Říká se, že jeptiška Marie z kláštera Santa Brigida z Lamporecchia nedávala pozor při výrobě svatých hostií pro klášter a jedna dávka ji vyšla celá pokroucená. A tak prý vznikly "brigidini", sladké hostie jeptišek.

Ilustrační foto
Toskánské mlsání zakončím Svatým vínem Vin Santo, což je víno desertní a nektar bohů, jak jej Toskánci nazývají. Vin Santo je tradičním toskánským nápojem na uvítanou a to nejlepší stárne až 10 let než je plněno do lahví.

Ilustrační foto

Vyrábí se podobně jako slámová vína, s tím rozdílem, že hrozny se nerozkládají na slaměné rohože, ale zavěsí se nebo rozloží na dřevěné rošty. Tam zhruba půl roku vysychají na suchém chladném vzduchu. Když bobule seschnou na rozinky, vylisují se. Moštu je tak sice málo, ale za to je získaná šťáva vysoce koncentrovaná a obsahuje tolik cukru, že vykvašené víno může mít 15 -16 % alkoholu. V sudech pak víno zraje několik let, než se stočí do sklenic.

Ilustrační foto

Toto italské víno se staletou tradicí je jako nektar, velmi sladké, ale dokonale vyvážené. Hodí se k mnoha moučníkům a dezertům.

Toskánští pěstitelé se předhání, kdo bude mít lepší. V každé chalupě do vás lupnou panáka a musíte hlasitě chválit. A každé je opravdu trochu jiné. Některé voní po mandlích, jiné třeba po lesním ovoci.


Toskánských specialit je obrovské množství. Mohli bychom postupovat od městečka k městečku a všude bychom našli něco zajímavého a dobrého, co jinde nemají. 

Jenže pozor, takto pojatá turistika vám přidá i pěkných pár kilo navíc. 

pondělí 23. listopadu 2015

Podzimní dolce vita na toskánský způsob

Návštěvy u Italova strýčka v toskánských horách nad Pistoiou jsou pro mě vždycky zážitek. Strýček je svérázný jižan, manželkou převychován na toskánského horala. Proslavil se tím, že si se současným starostou New Yorku hrával  jako kluk na dvorku rodného města Sant´Agata De´Goti v okrese Benevento. Ale jinak je celkem normální, bývá s ním sranda a má srdce ze zlata.


Na podzim k němu jezdíváme sbírat olivy do jeho velkého sadu a on nám pak vždycky přiveze demižón čerstvě vylisovaného super extra panenského oliváče. Nefiltrovaný, čerstvě vytlačený olej v ještě středověkém frantoiu, je dokonalý zázrak. Když si ho prohlédnete proti světlu, uvídíte v něm plavat mikročástečky olivových jadýrek. Je tak voňavý, silný a zdravý, že by se měl prodávat v lékárně.

ilustrační foto
Protože se pomalu blíží můj odjezd do českého domova, jeli jsme včera s Italem strýčka pozdravit a rozloučit se ve starém roce.

Už nedělní ráno začalo velmi pozitivně, jelikož jsme s Italem lenošili v posteli až do desíti hodin. Po lehkém obědě - rizoto s hříbky a lanýži (ach ach) jsme přikryli a zazimovali naše citroníky a mandarinkovník, jelikož sněhová čepička na toskánských kopcích přesvědčila Itala, že nenáviděná zima tu bude cobydup. V našem údolíčku byl ale prozatím krásný slunečný den, jako vymalovaný.


Víme, že strýček je mlsný, takže jsme se před cestou do jeho perníkové chaloupky v hlubokých lesích zastavili ve vyhlášené cukrárně v našem lázeňském městečku, které žije v zimě v létě pestrým společenským životem. Je to takové srdce Valdinievole a ať tam přijedete v kteroukoliv denní či noční dobu, je stále plné lidí.


Cukrárna Giovaninni v centru Montecatini Terme je pastva pro oči. Výloha praská ve švech dobrotami až oči přecházejí. Uvnitř je stále spousta lidí a vybrat si tady, co koupit, je leckdy nadlidský úkol. Úhledně zabalený balíček se zákusky jsme šoupli do auta a jeden nadýchaný věneček s krémem a se šlehačkou putoval i přes kritický Italův pohled rovnou do mé pusy. No co, oběd byl jen takové nic, tak to chtělo sladkou tečku.



Strýčka jsme našli na žebříku trhat olivy pro mě. Už před lety mě naučil, jak je zpracovat, abychom si na nich mohli po celý rok pochutnávat. Objemný košíček hlaďoučkých černých olivek putoval do auta, spolu s demižóném nového olivového oleje, ořechy a slaďoučkými kaki, které připomínají pomeranč a chutnají jako medové jablko.



Seděli jsme na lavičce před domem, vyhřívali se na zubatém podzimním sluníčku a popíjeli Vin Santo, nebo-li svaté víno ze sušených hroznů. Brzy začalo být ale chladno, tak jsme se přesunuli ke krbu uvnitř domu, pojídali a popíjeli dobroty a povídali si a smáli se až do večera.


Miluji takové neděle a je mi líto, že toskánský podzim pomalu končí.