středa 28. října 2015

Jak to bylo na italské svatbě

Když zazní svatební zvony, z nichž jeden je toskánský a druhý neapolský, může se z takové události stát nevšední zážitek.Toskánský zvon zajistí eleganci a styl a neapolský se postará o excelentní kuchyni, zábavu a počet hostů.


Je začátek října, slunce stále ještě krásně hřeje a já se právě chystám zúčastnit události roku. Svatby toskánské učitelky tance Barbary a neapolského obchodníka Maria. Svatby, na kterou je pozvaných 300 hostů z celé Itálie, od Trentina az po Sicílii. Nejpočetnější skupinu ovšem tvoří ženichovi příbuzní z Neapole.

Všechno začalo před půl rokem, kdy byl můj Ital požádán, aby šel za svědka ženichovi, jemuž je kmotrem. Jít v Itálii za svědka, to je věc, která se neodmítá. Je to čest i závazek zároveň. Navíc se jedná o svatbu, která ač se bude konat v Toskánsku, bude převážně dle jihoitalských tradic. 

Roli ženichova svědka tak náleží nejen organizace a zajištění večera, kterému se u nás říká "loučení se svobodou", ale také koupě svatebních prstenů a samozřejmě svatební dar. Prsteny musí mít podle tradice 7,9, nebo 11 karátů a musí být předem posvěceny knězem. Svědků může být při církevním sňatku i více. V tomto případě byli 4, na každé straně 2, takže se mohli lepe podělit o náklady i organizaci.
Takže je sobota, lehce po poledni, a m\y se dáváme do gala. Naštěstí jsem dostatečně brzy pochopila, o jakou událost se jedná, a svůj "obleček" zakoupený pro tuto příležitost v Polsku jsem uložila hluboko do skříně a navštívila italský obchůdek Donna Gio, kde jsem pořídila šaty, které přece jen lépe splňovaly účel, pro který byly koupeny .

Samozřejmě i pan svědek musel vypadat k světu. Oni ti Italové jsou sami o sobě krásní kluci, ale když je navlečete do obleku, bílé košile a kravaty, tak jsou prostě neodolatelní.


Naše první cesta z domu ovšem nevede do kostela na obřad, ten bude až v 16,00h odpoledne, ale nejdřív se jede do domu ženicha, kde se už sjíždějí svatební hosté z ženichovy strany. Celý dům (připomíná spíš malý hrad) je nádherně vyzdoben a všude jsou stoly s bílými ubrusy, které přetékají "malým" občerstvením a nápoji.


Do obřadu zbývá necelá hodina. Ženich se svými rodiči slavnostně střihá pásku u domovních dveří (symbol odchodu z domu), svatebčané nasedají do luxusních, nazdobených a nablýskaných aut a celá kolona asi 50 vozů se vydává směrem k Florencii.



Obřad se koná v malém toskánském městečku Signa, nedaleko Florencie, v kostele Svatého Jana Křtitele.





Kostel je krásně a vkusně vyzdoben a na lavicích je pro každého hosta připraven program svatební mše a pytlíček s rýží, kterou budou po obřadu hosté házet na novomanželé, až budou vycházet z kostela. 

Zatímco ženich už nervózně postával v kostele, nevěsta si, jak bývá zvykem, dala trochu načas. Přijela v bílém veteránu zn. Rolls Roys Princess v doprovodu svého otce, který ji vedl k oltáři. Nadýchané šaty v barvě champagne na ní zářily a měli jste pocit, že přijela anglická princezna.





A tak za doprovodu varhanů a andělského zpěvu začal v kostele svatební obřad, kterému předcházela slavnostní mše. Kostel byl naplněn k prasknutí svatebními hosty, kteří zpívali, modlili se a vstávali v úžasné jednotě. 

Nejdojemnější chvíle každého církevního obřadu je bezesporu manželský slib, který následuje asi po hodinové mši. Je to velmi silný moment, kdy si v několika minutách ženich a nevěsta slibují lásku a věrnost na celý život. 

Já Mario, odevzdávám se tobě Barbaro a přijímám tě za svojí ženu. Ve jménu Krista ti slibuji věrnost, v časech dobrých i zlých, v radosti, i v bolesti, ve zdraví i v nemoci. Budu tě milovat a ctít po celý svůj život, dokud nás smrt nerozdělí. K tomu mi dopomáhej Bůh.




Přijmi tento prsten jako znamení mé lásky a věrnosti. Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.

Zasypáni rýží vycházejí novomanželé z kostela a přijímají gratulace.

Po té se svatebčané přesouvají do nedaleké vily, kde se bude konat aperitivo a večerní svatební hostina.



Starodávná Villa Casteletti leží na malém kopci, v rozlehlém parku s rybníkem a nabízí úžasné výhledy do okolí. 

Zde ženicha a nevěstu čekal profesionální fotograf a pořídil jim nádherné svatební fotografie do rodinného alba.




Zatímco se novomanželé ještě fotili, na svatební hosty čekalo v parku občerstvení, tzv. aperitivo

Pod bilými stany i v zahradě byly krásně naaranžovány stoly a židle a kolem dokola u postranních stolků a pultů číšnící nakládali na taliřky, nabízeli ty nejvybrannější lahůdky a nalévali šumivá vína, koktejly i nealkoholické ovocné šťávy. 

Aperitiv trval téměř dvě hodiny, slunce už tolik nehřálo a ve stínu stromů či pod stany se příjemně povídalo, popíjelo a ochutnávalo. 

Malá ukázka z podávaného aperitiv menu: 


Nabídka nápojů: Prosecco di Valdobbiadene, Coctail Bellini e Rossini, Coctail Champagne, bílé víno z Montecarla, ovocné šťávy z pomerančů a tropického ovoce 

Nabídka chuťovek: jednohubky s toskánským paté, polentové koláčky s hříbky, masové kuličky na špejli, špízy s toskánskou klobásou a lilkem, dortíčky s uzeným lososem ozdobené tenkými nudličkami řapíkatého celeru, plněné slávky, špízy s ananasem a krevetami.

V těstíčku smažená sezónní zelenina, ryby a plody moře,

Obložené talíře s bohatým výběrem toskánských salámů, prosciutto crudo a speciálni slaniny lardo di Colonnata.

Velký výběr čerstvých i zralých sýrů (Pecorino toscano, Parmigiano), slané mandle, různé druhy toastů, slaných koláčů, křupek na rozmarýnu a po domácku vyrobené tyčinky Grissini.




Po občerstvení, které samo o sobě bylo tak vydatné, že vydalo za plnohodnotný oběd, se otevřely brány hlavního sálu. Když hosté vstoupili dovnitř, čekala je nádherná podívaná na vyzdobený sál v bílo stříbrném stylu. A protože nevěsta je učitelka tance, tak všechny stoly byly označeny podle jednotlivých tanců. U vchodu do sálu byla velká cedule, kde si každý našel své jméno. Nám připadl stůj jménem waltzer. 

Ústřední stůl byl vyhrazen pro dárky, které pak obdržel každý host v závěru večera. Jak bývá v Itálii zvykem, jako vzpomínka na tento den. Tentokrát to byl malý skleněný popelníček, vykládaný sopečnými kameny pro všechny hosty a pro svědky navíc stolní hodiny ve stejném stylu. Dárky byly dovezeny ze Sicílie firmou L.B. Regali. 




A nechyběly ani confetti. To jsou bílé bonbónky s mandlí všech příchutí. Byly uloženy na zvláštním stole ve skleněněných mísách a každý host si mohl nabrat kolik chtěl do malého kelímku s sebou nebo jen tak ochutnat přímo na místě. 

Když se hosté usadili ke stolům a připili na zdraví ženicha a nevěsty, číšníci začali přinášet na stůl první chod, tzv. primo piatto. Nejdřív těstoviny na bázi ryb a pak další na bázi masa. 

Číšníci v úžasné jednotě začali servírovat Ravioli plněné rybím masem z pražmy, polité salsou z humra a pak domácí těstoviny zvané casarecce s ragú z divočáka a hříbků. 

Po prvním chodu následovala asi půlhodinová pauza vyplněná hudbou a tancem a pak přišel na řadu druhý chod, nebo-li secondo piatto. Opět na bázi ryb a masa. 

Všichni jsme už alebyli tak najedení, že jsme pouze ochutnali filé z mořského vlka v petrželové krustě s opékanými brambory a pak ještě kapsu z hovězí roštěnky plněné zeleninou a sýrem, zkaramelizované bílé cibulky a pečená cherry rajčátka. 

K pití se podávala vybraná vína - Vermentino Campobargello, Monteregio Campobargello, Moscato Naturale, Franciacorta Brut Montenisa Antinori. Po večeři nechyběla samozřejmě káva - malé silné presso, po kterém vám za krátkou dobu vytráví. 



Sál byl velice prostorný a svou neméně důležitou roli tam sehrál taneční parket a živá hudba. Na svatbu své učitelky byli pozváni i její žáci, kteří předvedli několik pěkných tanečních čísel a jejichž úkolem bylo pobavit a roztančit všechny svatebčany. 

Samozřejmě nechyběl ani úvodní valčík ženicha a nevěsty, tanec s rodiči a dalšími hosty. Pro tuto příležitost nevěsta změnila šaty a byl to opět dechberoucí bílý krajkový model se zlatou podšívkou, s flitry, velkým výstřihem a holými zády.




Poté, co nevěsta v sále hodila kytici, hosté shlédli i krátké vtipně udělané video z dětství a ranného mládí obou novomanželů a všichni byli příjemně unavení z jídla i tance, přišel čas rozkrojit svatební dort. Dort byl pětipatrový v klasickém provedení, krásný na pohled a chuťově výborný. 



Dortem ale menu ještě nekončilo. Pro mlsné jazýčky byl na kraji sálu připraven dlouhý stůl, který se prohýbal pod spoustou koláčů, zákusků a čerstvého ovoce. 

Nechyběl ani koutek s digestivy a alkoholickými nápoji, ovšem pouze těch nějlepších značek. Italové si alkohol vychutnávají stějně jako jídlo. To znamená, že dávají přednost kvalitě před kvantitou a pijí ho jen v malém množství. Otravy alkoholem, jak to bývá zvykem na českých svatbách, zde nepřicházejí v úvahu.

Blížila se půlnoc a hosté ze vzdálenějších míst se pomalu začali rozjíždět do svých domovů.

Hodinu po půlnoci jsme se rozloučili i my a s krásným pocitem fantastického a luxusního zážitku odfrčeli domů.

Zazvonil zvonec a pohádky .............. není konec, ale teprve začátek.

Barbara téměř na den a rok od svatby porodila holčičku. Jmenuje se Yulia a o dva roky později se zúčastnila na mé svatbě s Italem. Ale to už je docela jiný příběh.


© Fotografie z rodiného alba Maria a Barbary použity s jejich svolením pouze pro tento blog.

středa 21. října 2015

Signora baští mozzarellu

Za devatero horami a devatero řekami, v jedné malé vesnici v italské Kampánii, žil byl sýrař Pasquale. Jednoho dne se probudil do zakaboněného rána, i z postele vstal jak se říká zadkem napřed, nasnídal se a ještě celý rozcuchaný a zamračený odešel do své malé výrobny, kde vyráběl sýry a tvaroh pro celou vesnici. V okamžiku, kdy přenášel velkou nádobu s čerstvým tvarohem, zakopl a...madonna mia...tvaroh se sunul k zemi. Ale co to? Tvaroh spadl ne na zem, ale do velké nádoby s horkou vodou. No co, snad ještě něco zachráním, řekl si sýrař a začal lovit hmotu z hrnce a...mozzarella byla na světě.


Tolik praví legenda. A pravdou je, že mozzarella se vyrábí z mléka zahřátého na 75 °C, čímž se zničí bakterie. Po té se do něj přidá syřidlo, mléko zkysne a odstředí bílkovinu a tuk od syrovátky. Vznikne nám tedy tvaroh, který se nechá lehce uležet a pak se kusy tvarohové hmoty házejí do horké vody. Vznikne hutná a leská hmota, která se musí pořádně promíchat a z ní se pak ukrajují a tvarují kousky mozzarelly. Odtud pochází i jméno mozzarelly. Mozzare znamená italsky odříznout. Ručně nebo strojově vytvarované kuličky mozzarelly pak putují do studené vody, čímž sýr získá pevnější konzistenci. Nakonec se ukládá do slaného nálevu, ve kterém se mozzarella uchovává. 




Není mozzarella jako mozzarella

Když jsem poprvé v Česku ochutnala mozzarellu, tak jsem se jen znechuceně ošklíbla. A to má být jako co, ta vysušená,drolící se nedobrá koule bez chuti? Můj pohled na ni se ovšem změnil v okamžiku, kdy mi přistála v Itálii na stole jako předkrm. To že je ta mozzarella? A nepletete se? Taková lahoda ! Úžasná smetanová chuť, krásně vlhká a lehoulince slaná, čerstvá a voňavá. Na jazyku se rozplývá a mezi zuby vám vytryskne mléko.

Pochopila jsem, že mozzarela se musí jíst co nejčerstvější a i když expirační doba na sáčku je třeba 2 týdny, odnesou to vaše chuťové buňky a nebude vám chutnat jako ta čerstvá.

Také jsem byla poučena, že existují 2 druhy mozzarely. Ta pravá Mozzarella di Bufala, která se vyrábí pouze z buvolího mléka Tento sýr nese ochrannou známku DOP (Protected Designation of Origin). A mozzarela označovaná jako fior di latte, nebo-li mléčný květ. Ta je vyráběna z mléka kravského. Variantou obou je pak mozzarella affumicata, čili uzená mozzarella, která se začala dělat právě proto, aby sýr déle vydržel.


Dobroty z mozzarelly


Nedaleko místa, kde v Toskánsku bydlím, je rodinná farma, kde vyrábějí mozzarellu a další výrobky z ní. Majitelé pocházejí jak jinak než z Kampánie a vyrábí z mozzarely tolik dobrot, že se musím krotit, abych je nenavštěvovala příliš často. Nedávno mi ukázali i výrobnu a učili mě točit uzlíky a různé tvary z mozzarelly. Ochutnala jsem nejen výbornou mozzarellu di Bufala, ale i výbornou smetanovou ricottu, uzenou mozzarellu nebo tzv. burratu, což je tvarovaný uzlík mozzarely plněný hustou smetanou. Mňam. Vyrábějí i různé druhy sýrů, mascarpone a mnoho dalšího. Však vás tam zavedu, když budete chtít.

Několik rad

Mozzarelu konzumujte co nejčerstvější, neskladujte ji dlouho v ledničce.

Mozzarellu nikdy nezamrazujte, zničíte ji tak.

Mozzarella di Bufala je nejvhodnější k přímé konzumaci, k tepelnému zpracování je vhodnější mozzarela z kravského mléka - třeba na pizzu či do lasagní.

Receptík na toskánský předkrm:

Mozzarelu di Bufala překrojte na půl, lehce opepřete čerstvě namletým pepřem, zakápněte panenským olivovým olejem, rozložte na talíř spolu s plátky parmské šunky (prosciuto crudo), cherry rajčátky, olivami nebo malými červenými cibulkami. K tomu si dejte plátek bílého chleba a jemně perlivé suché bílé víno.

Tak trochu jiný salát caprese:

Všichni ho znáte a jistě jste ho již mnohokrát připravovali. Ale zkuste jednou malou změnu. Na talíři udělejte lůžko z rukoly, přidejte na jemno nakrájená nepravidelná kolečka z rajčat, mozarellu nekrájejte, ale natrhejte ji na kousky a pohoďte na rajčata. Lehce osolte a opepřete, zakápněte panenským olivovým olejem a nakonec vše lehce dochuťte hustým glazé z balzamikového octa. A voilá - lehká, dietní a chutná večeře je na světě.

Už mnohokrát bylo řečeno, že v jednoduchosti je síla. Na jednoduchosti a čerstvosti je postavena celá italská kuchyně. A v případě mozzarelly to platí dvojnásob.

Pohádky z Toskánska

Jako správná Češka miluji pohádky a legendy. Dělaly mi společnost celé dětství a doprovázejí mě dodnes. Věci tajuplné a nadpřirozené ve mně probouzejí nesmírnou zvědavost. Další vášní jsou pak příběhy spojené s nějakou slavnou historickou událostí, osobností nebo místem. Toskánsko je v tomhle ohledu nevyčerpatelné. Jako ta bezedná slánka od kouzelné babičky.

Není se tedy co divit,že i kousíček od mého domu kráčela slavná historie. I když, kudy v Toskánsku a potažmo v celé Itálii, historie nekráčela. 

Nedaleko Florencie, v městečku Pieve a Nievole, kde bydlím, na cestě, která spojuje Pieve a Montecatini Alto, potkáme malý kamenný most, který nese jméno legendárního Dante Alighieriho. Ponte di Dante nebo-li Dantův most je spojen s touto historkou.


V době, kdy ve Florencii zuřily neustálé boje mezi Guelfy a Ghibelliny, musel politicky činný Dante Alighieri po prohrané bitvě utéct z města, aby se vyhnul k odsouzení a následnému trestu smrti. Dostal se do zdejšího kraje, kde se převlékl za venkovana. A právě, když stál na tomto mostě, potkal vojáky, kteří měli za úkol pátrat po uprchlíkovi. Vojáci ho zastavili a křičeli na něj:

Hej ty, neviděl jsi tady muže jménem Dante Alighieri?
A Dante jim odpověděl:  C´era quando c´ero, tedy Byl tady, když jsem tu byl já.
Vojáci jeho odpovědi samozřejmě neporozuměli a pokračovali v cestě.

Vidíte, to byl celý Dante. Srandičky a slovní hříčky, i když mu šlo o krk.


Další tajuplné místo se nachází nad městem Lucca, na úpatí pohoří Garfagnana. A zase je to most. Jeho oficiální název je Ponte della Maddalena, ale nikdo mu tady jinak neřekne než Ponte del Diavolo – Ďáblův most. Legenda říká, že stavitel mostu uzavřel smlouvu s ďáblem, který mu pomohl postavit most během jedné noci. Výměnou měl dostat první duši, která přejde po mostě. Když byl most hotov, stavitel poslal po mostě jako prvního psa. Ďábel se rozzuřil, sebral psa a skočil z mostu. Dodnes se prý ďábel prochází po mostě v podobě bílého psa a hledá duši stavitele. Vídají ho vždy v noci v posledních říjnových dnech.




A do třetice pohádka o Toskánském Excaliburu.

O legendárním Excaliburu - zázračné zbrani - se říkalo, že svému majiteli propůjčuje nadlidské schopnosti. Není tedy divné, že o ni byl velký zájem. Co kdyby to náhodou byla pravda? Jenže Excalibur skutečně existuje, tento slavný meč dodnes vězí ve skále. Nikoli však na anglické půdě, nýbrž v Toskánsku, v kapli Montesiepi u Sieny, v opatství San Galgano. 

K místu se váže legenda, která vypráví, že zbraň patřila Galganu Guidottimu, šlechtici z Chiustina u Sieny, který jako dospělý byl arogantní a sobecký rytíř. Jednoho dne se mu ale zjevil archanděl Gabriel, jenž mu ukázal cestu ke spáse i místo, kam se má uchýlit. Poté se Galgano rozhodl stát se poustevníkem. Když se jel rozloučit se svou milou, aby jí oznámil své rozhodnutí, uslyšel andělský hlas, který ho nabádal, aby se vzdal všech světských radovánek. Galgáno namítal, že to bude těžké, stejně jako rozseknout skálu mečem. Na důkaz toho vytáhl zbraň a v očekávání, že se ostří zlomí, ji vrazil do kamene. K velkému překvapení však pronikla dovnitř až po jilec, a tak se stalo, že rytíř kopec už nikdy neopustil.

Místo je od té doby cílem mnoha poutníků a časem byl zde na kopci vybudován ještě klášter. Vznikla tak jedna z nejhezčích staveb italské gotiky.



Pohádkové Toskánsko si na svých cestách rozhodně nenechejte ujít. Má úžasné kouzlo.

úterý 20. října 2015

Neapolské papriky alla Pippa

Mám úžasnou tchýni. Jmenuje se Giuseppina, ale všichni jí říkají Pippa.

Ačkoliv ji už je 75 let, je to nezdolná Italka, s jižanskou náturou, která ještě před dvěma lety drandila na motorce po ulicích zdejšího městečka. Řídítka obložená nákupními taškami a helmou. Helmu na nich měla zavěšenou neustále, sloužila jen k tomu, aby mohla případnému policistovi vysvětlit, že už je stará, sklerotická bába a že si ji zapomněla nasadit. Když vyjela do ulic na staré motorce značky Ciao Ciao, volali známí mému muži do práce, že jeho matka ohrožuje účastníky dopravního provozu i sebe, jednou tam, podruhé jinde.

A tato Pippa je navíc výborná kuchařka starého poctivého ražení, která se kuchařskému umění naučila od své maminky a babičky a přinesla si jej před 40 lety z městečka pod Vesuvem do Toskánska. Absolutně neuznává žádný pokrok v kuchyni, myčku na nádobí naprosto ignoruje, mnou darovaná varná konvice skončila v první popelnici v okamžiku, kdy v ní můj muž uvařil mléko a vubec nač jsou vlastně dobré všechny ty mašinky, není přece nad to, když si uděláte všechno doma, poctivě a vlastníma rukama. Má doma jen nezbytný počet starých hrnců a pánví, z kterých ovšem vycházejí ty nejúžasnější vůně a pokrmy, na které už nikdy nezapomentete. Její neapolsko-toskánská kuchyně je proslavená široko daleko.

Jeden z mnoha jejich pokrmů, který jsem si zamilovala od první chvíle, vlastně od prvnho kousnutí, jsou její plněné papriky. Každý rok, když přijde jejich čas, jsou denní součástí našeho jídelníčku a já vlastně už ani nechci jíst plněné papriky jinak. Pippa se mi směje a říká: Ale vždyť to je recept pro chudé, takhle se plnívaly papriky v těch nejchudších rodinách na jihu Itálie. Jenomže Pippa tento recept dotáhla k dokonalosti, papriky jsou naplněné samými dobrotami, takže o receptu pro chudé dnes nemůže být ani řeči.

Připravuje je tedy takto:
Namočí starý bílý chleba ve vodě, vymačká a do vzniklé hmoty zamíchá na jemno nakrájené ančovičky nebo už hotovou pastu z ančoviček. Pak tam přihodí kapari, malé kousíčky osmaženého lilku, kousky černých oliv a nakonec hrst piniových oříšků. Vybere pěkné, červené papriky, ne moc velké, spíš měnší, odřízně vršek a naplní je nádivkou. Narovná do pekáčku s trochou olivového oleje a nechá zapéct v troubě nebo pomalu osmaží v hluboké pánvi, kde se pak všechna ta sladká šťáva z paprik vsákne do nádivky. Jednoduché, rychlé a úžasně dobré. Dají se jíst teplé i studené, jen tak samotné či se salátem, anebo i jako příloha k masu.

Pepinka je zkrátka jednička. Máte-li chuť, vyzkoušejte to taky.


Signora a prasátko jménem Porchetta

Nejoblíbenější rychlé občerstvení v Itálii voní po jemném vepřovém mase, bylinkách a křupavé kůrce. Žádná placatá rozemletá kráva v housce s marmeládou ji absolutně nemůže konkurovat. Prasátko se tady jmenuje Porchetta a najdete jí napříč celou Itálií ve stáncích, na trzích, u prodejců podél cest, ale i v masnách a obyčejných obchodech.

Porchetta ( vyslovuj PORKETA, nikoli porčeta ani poršeta) je v podstatě pečená roláda z vepřového masa. Tělo prasátka je očištěno, vykostěno, proloženo kořením, bylinkami a nádivkou z drobů, zpět zarolováno a pomaloučku rožněno nad dřevěným uhlím. Krájí se na tenké plátky i s křupavou kůrkou a podává se buď teplé třeba s bramborovou kaší nebo studené v čerstvé housce. Teplá porchetta rozvine na maximum svou chuť a vůni všech aromatických bylin.
obrázek www.cucinamedioevale.it
Jenom o tom píšu a sbíhají se mi sliny. A to jsem si na ni pochutnávala na včerejším květinovém trhu. Asi dvě hodiny po vydatném obědě a přesto jsem jejímu lákání neodolala. Jíst kolem čtvrté odpoledne je v Itálii dost nezvyklé a můj muž mi to dal patřičně najevo, ale pak snědl větší porci než já. No tak už to chodí. 

Kdepak vlastně má ta porchetta svůj původ? A hele, pere se o ní hned několik italských regionů. Nejvíc se ovšem mluví o malém městečku Ariccia, nedaleko Říma, kde údajně vznikla originální receptura. Každý region, kde se porchetta vyrábí , má samozřejmě svůj vlastní osvědčený recept, a tak se chuť této italské lahůdky jemně liší. Někde je nadívaná divokým fenyklem, někde česnekem, jinde ucítíte silnější vůni rozmarýnu a tymiánu a někde vás dokonce překvapí chuť višní a mandlí.

Nechejte si tenoučké plátky jemného masa spolu s kořením a bylinkami rozložit do rozkrojené křupavé housky, posaďte se venku na lavičku, do trávy či na schody katedrály a v klidu si tuto lahůdku vychutnejte. Jakmile se vám první sousto rozplyne na jazyku, okamžitě zapomente na všechny Meky, Burgry a Colonely. Věřte mi.

pondělí 19. října 2015

Signora se toulá Toskánskem

Jsem je velká romantička. Miluji procházky po toskánském venkově, kde v mnoha malých, kamenných městečkách na vás dýchá tajuplné kouzlo dávných časů. Žiji tady v tom zaslíbeném kraji už 5 let a jeho krása ji nepřestává udivovat, neustále mám co objevovat, jako by Toskánsko nikde nekončilo.

Severní Toskánsko není tolik známé v našich končinách, když opomineme srdcovou královnu Florencii a její dvorní dámy Pisu a Luccu. 

Na cestách po Toskánsku tedy vynechejte pro tentokrát architektonické klenoty a výtvarná veledíla a vzdalte se trochu od známých a slavných náměstí a kostelů. Když to uděláte jako já, objevíte neuvěřitelný počet středověkých městeček a krásných údolí, které stojí za bližší prozkoumání.


V rajském údolí VALDINIEVOLE, které je obklopeno toskánskými kopci a které voní rozmarýnem, levandulí a šalvějí, se tyčí středověké hrady a kostely se zvonicemi. Z výšky se vám naskytne pohled na olivové háje, cypřiše, vinice, cesty lemované piniemi a uvnitř toho všeho malebná městečka, každé se svou vlastní historií. Dnes vám představím jedno z nich.

Montevettolini, středověkká perla v údolí Valdinievole


Městečko patří do provincie Pistoia a je postaveno na skále na vrcholku kopce. Žije zde jen několik stovek obyvatel a za posledních 500 let se toho tady příliš nezměnilo. Stačí přivřít oči, probudit fantasii a vrátíte se v čase. Najednou se ocitnete v malém městečku s barevnými štíty a bílo červenými vlajkami, plné urozených rytířů a krásných dam, uslyšíte ruch prodavačů z trhu, hudbu na náměstí, šašci a kejklíři si z vás dělají legraci, zbrojnoši hlídají brány a stinné postavy vás pozorují zpoza rohů....



Na svém pracovním webu jsem nazvala Toskánsko Zemí pohádek a snů. Pro mě totiž pohádkové je ve všech ohledech. A je to láska na celý život.