středa 25. listopadu 2015

Sladké hostie jeptišek a nektar bohů

Pro Toskánce, stejně jako pro všechny Italy, je jídlo vášní číslo 1. A společný stůl je stejně důležitý jako rodina a kulinářské tradice.

Já v Itálii miluju podzimní a zimní společné večery, kdy si po večeři jen tak všichni u stolu povídáme, když hoří oheň v krbu, když se na stole ocitne ošatka s různými druhy ořechů a mandlí, které si každý sám vylouskne, nebo když se upečou kaštany, o které si spálíme prsty, než je vyloupeme. Krájíme si jablka, kaki, rudé pomeranče či granátová jablka a je nám strašně fajn.

Ilustrační foto

Při mnoha dalších příležitostech ale přicházejí na stůl i jiné dobroty.

Jednou z nich jsou tzv. Cantuccini. Tato toskánská specialita pochází z města Prato a fantasticky se hodí ke svatému vínu Vin Santo. Toskánci tuto kombinaci milují. Namáčejí sušenky do vína a blažené pomlaskávají. 

Ilustrační foto

Cantuccini jsou sušenky s celými mandlemi uvnitř. Ještě horké těsto je nakrájeno na asi 10 cm špalíky a ty pak postupně ztvrdnou. Ale fantazii se meze nekladou. Někdo dělá cantuccini i s piniovými oříšky, kousky čokolády či pistáciemi.

Název pochází z latinského slova cantellus, což znamená malý kousek či plátek chleba a tyto sušenky z Prata pojídala už Kateřina Medicejská.

Další toskánskou specialitou jsou sušenky s nezvyklým názvem. Také pocházejí z Prata a říká se jim "Brutti ma buoni", tedy Škaredé, ale dobré . Někde se s nimi setkáte pod názvem sušenky sv. Klementa. A není to nic jiného než smíchané sekané a mleté mandle či lískové ořechy se sněhem z bílků, kapkou sirupu či citronové šťávy a pečené v troubě na tenké hostii. Jsou opravdu škaredé na pohled, ale jejich chuť je delikátní.

Ilustrační foto

Specialitu, kterou si dovezete z lázní Montecatini Terme jsou tzv. Cialde di Montecatini. Jsou to kulaté oplatky s cukrovo-mandlovou náplní, jejichž původ má české kořeny. Technologii výroby sem téměř před 200 lety přinesla česká rodina židovského původu, která se vystěhovala z Karlovarska do těchto míst a zde pak založila tuto tradici kulatých oplatků. A ačkoliv se později tato rodina znovu musela odstěhovat, tradice tady již zůstala a je tady dodnes. Nejskvělejší oplatky v Montecatini dnes vyrábí rodina Bargilli, potomci učedníků české rodiny, kteří si tradici výroby předávájí z generace na generaci. 

Ilustrační foto

Smutné ovšem je, že oni svoje oplatkové umění dotáhli k dokonalosti, zatímco u nás v Česku nějak zakrnělo. Vůbec se mi to nepíše lehce, ale kulaté oplatky z Montecatini jsou dnes daleko lepší a chutnější než ty naše. 

A jako poslední vám představuji tyto “kolotočové” sladké chipsy jménem Brigidini. Pocházejí z toskánského městečka Lamporecchio, strašně se drobí a mají anýzovou příchuť. Říká se, že jeptiška Marie z kláštera Santa Brigida z Lamporecchia nedávala pozor při výrobě svatých hostií pro klášter a jedna dávka ji vyšla celá pokroucená. A tak prý vznikly "brigidini", sladké hostie jeptišek.

Ilustrační foto
Toskánské mlsání zakončím Svatým vínem Vin Santo, což je víno desertní a nektar bohů, jak jej Toskánci nazývají. Vin Santo je tradičním toskánským nápojem na uvítanou a to nejlepší stárne až 10 let než je plněno do lahví.

Ilustrační foto

Vyrábí se podobně jako slámová vína, s tím rozdílem, že hrozny se nerozkládají na slaměné rohože, ale zavěsí se nebo rozloží na dřevěné rošty. Tam zhruba půl roku vysychají na suchém chladném vzduchu. Když bobule seschnou na rozinky, vylisují se. Moštu je tak sice málo, ale za to je získaná šťáva vysoce koncentrovaná a obsahuje tolik cukru, že vykvašené víno může mít 15 -16 % alkoholu. V sudech pak víno zraje několik let, než se stočí do sklenic.

Ilustrační foto

Toto italské víno se staletou tradicí je jako nektar, velmi sladké, ale dokonale vyvážené. Hodí se k mnoha moučníkům a dezertům.

Toskánští pěstitelé se předhání, kdo bude mít lepší. V každé chalupě do vás lupnou panáka a musíte hlasitě chválit. A každé je opravdu trochu jiné. Některé voní po mandlích, jiné třeba po lesním ovoci.


Toskánských specialit je obrovské množství. Mohli bychom postupovat od městečka k městečku a všude bychom našli něco zajímavého a dobrého, co jinde nemají. 

Jenže pozor, takto pojatá turistika vám přidá i pěkných pár kilo navíc. 

pondělí 23. listopadu 2015

Podzimní dolce vita na toskánský způsob

Návštěvy u Italova strýčka v toskánských horách nad Pistoiou jsou pro mě vždycky zážitek. Strýček je svérázný jižan, manželkou převychován na toskánského horala. Proslavil se tím, že si se současným starostou New Yorku hrával  jako kluk na dvorku rodného města Sant´Agata De´Goti v okrese Benevento. Ale jinak je celkem normální, bývá s ním sranda a má srdce ze zlata.


Na podzim k němu jezdíváme sbírat olivy do jeho velkého sadu a on nám pak vždycky přiveze demižón čerstvě vylisovaného super extra panenského oliváče. Nefiltrovaný, čerstvě vytlačený olej v ještě středověkém frantoiu, je dokonalý zázrak. Když si ho prohlédnete proti světlu, uvídíte v něm plavat mikročástečky olivových jadýrek. Je tak voňavý, silný a zdravý, že by se měl prodávat v lékárně.

ilustrační foto
Protože se pomalu blíží můj odjezd do českého domova, jeli jsme včera s Italem strýčka pozdravit a rozloučit se ve starém roce.

Už nedělní ráno začalo velmi pozitivně, jelikož jsme s Italem lenošili v posteli až do desíti hodin. Po lehkém obědě - rizoto s hříbky a lanýži (ach ach) jsme přikryli a zazimovali naše citroníky a mandarinkovník, jelikož sněhová čepička na toskánských kopcích přesvědčila Itala, že nenáviděná zima tu bude cobydup. V našem údolíčku byl ale prozatím krásný slunečný den, jako vymalovaný.


Víme, že strýček je mlsný, takže jsme se před cestou do jeho perníkové chaloupky v hlubokých lesích zastavili ve vyhlášené cukrárně v našem lázeňském městečku, které žije v zimě v létě pestrým společenským životem. Je to takové srdce Valdinievole a ať tam přijedete v kteroukoliv denní či noční dobu, je stále plné lidí.


Cukrárna Giovaninni v centru Montecatini Terme je pastva pro oči. Výloha praská ve švech dobrotami až oči přecházejí. Uvnitř je stále spousta lidí a vybrat si tady, co koupit, je leckdy nadlidský úkol. Úhledně zabalený balíček se zákusky jsme šoupli do auta a jeden nadýchaný věneček s krémem a se šlehačkou putoval i přes kritický Italův pohled rovnou do mé pusy. No co, oběd byl jen takové nic, tak to chtělo sladkou tečku.



Strýčka jsme našli na žebříku trhat olivy pro mě. Už před lety mě naučil, jak je zpracovat, abychom si na nich mohli po celý rok pochutnávat. Objemný košíček hlaďoučkých černých olivek putoval do auta, spolu s demižóném nového olivového oleje, ořechy a slaďoučkými kaki, které připomínají pomeranč a chutnají jako medové jablko.



Seděli jsme na lavičce před domem, vyhřívali se na zubatém podzimním sluníčku a popíjeli Vin Santo, nebo-li svaté víno ze sušených hroznů. Brzy začalo být ale chladno, tak jsme se přesunuli ke krbu uvnitř domu, pojídali a popíjeli dobroty a povídali si a smáli se až do večera.


Miluji takové neděle a je mi líto, že toskánský podzim pomalu končí.


pátek 20. listopadu 2015

Noční vlaky

Chtěla bych umět napsat román jako Barbara Wood. Jsem velkou fanynkou této původem anglické spisovatelky a má můj velký obdiv. Její knížky už několik let hladově hltám, a protože zpracovává většinou historické náměty, nemohu se jejich příběhů nasytit. 

Ať už píše o panenkách z ráje, židovských svitcích, mayské dívce, australských domorodcích, egyptské léčitelce či anglickém středověku, od první věty vás vtáhne do děje. Dychtivě hltáte každé slovo a stáváte se mistrem světa v rychločtení, protože děj bývá tak zajímavý, že se chcete co nejrychleji dobrat konce.

Jen jednu knížku této mistryně slova a napětí jsem vědomě opomíjela. Od někoho jsem ji kdysi dostala, ale k jejímu přečtení jsem se nikdy neměla. Záměrně a úmyslně. Chodila jsem kolem ní a ignorovala ji. 

Noční vlaky. Několikrát jsem po ní sice sáhla a přečetla si stručný obsah děje na obalu, ale vždy jsem ji znechuceně vrátila zpět na místo, do nitra knihovny. Ne, odmítám číst o událostech, které se odehrály za druhé světové války v Polsku, odmítám číst o zvěrstvech nacistů. Celé dětství a rané mládí jsem neslyšela nic jiného. Když to nebyl komunismus, tak to byl nacizmus. Komunisté totiž, pokud zrovna nerozvíjeli tu svoji hloupou teorii o větru a dešti, tak na hrůzy války nezapomínali. Dnes vím, že ani my bychom neměli. Ale v mládí člověk vidí věci jinak. Roztáhne křídla a letí. Odmítala jsem tudíž tato témata vnímat, zajímala mě dávnější historie.

Do svého italského domova jsem si časem navozila spoustu knížek a další a další přibývaly, buď k narozeninám či pod vánočním stromečkem. Ale jednoho dne se stalo to, co se zkrátka stát muselo. Došly mi knihy. Větší část knihovny jsem měla již několikrát přečtenou, a co teď? Italsky psané knihy si zatím tolik neumím užít a shánějte českou knihu v Itošce. Pouze z čirého zoufalství jsem opět sáhla po černobílém obalu Nočních vlaků. Znovu jsem četla krátky obsah, jako by se během doby mělo na tom ději něco změnit. Nezměnilo. Pořád to bylo o válce. Držela jsem knihu v ruce jako Dalibor housle, ale už jsem věděla, že i mě naučí nouze housti.

Noční vlaky profrčeli před mýma očima rychlostí blesku. Knihu o třista stránkách jsem přečetla za dva dny. Barbara Wood opět nezklamala. Po přečtení poslední věty jsem zůstala asi půl hodiny sedět a ještě v šoku přemýšlela o tom, co jsem právě četla. 

Tohle všechno ale není dávná historie. Uplynulo teprve 70 let od konce těch hrůz, které lidé sami sobě připravili. V hlavě se mi míhaly události uplynulých dnů - uprchlíci, teroristé, bomby v letadlech, Paříž ... a říkala jsem si, kolik takových knih přečetl třeba náš přítel za velkou louží, či madame Mein Kampf a jiní výtečníci. Aspoň jedna by neškodila, co říkáte? Protože každá válka, kdykoliv a kdekoliv, přináší jen smrt, zkázu, neštěstí a utrpení. Měl by jim to už někdo říct. Oni to asi fakt neví.

Krátký popisek knihy mám pro vás zde Noční vlaky 

Záleží na vás, jak s knihou naložíte. A pokud ji přečtete, tak schválně, jaké otázky si začnete klást ?

středa 18. listopadu 2015

Slavnosti lanýžů, aneb bílé zlato ze San Miniata

Slavnost lanýžů v San Miniatu jsem si přes všechny nespravedlnosti světa užila naplno. Kdo by odolal takové kráse a tolika dobrotám. Chodili jsme se skleničkou vína od stánku ke stánku a ochutnávali a ochutnávali. A silnou chuť horkých těstovin s lanýži cítím ještě na jazyku. Můj muž říká, že tady žijeme v malém ráji. Musím mu dát za pravdu.



Už 40 let se v toskánském městečku San Miniato konají Národní slavnosti lanýžů, které na celý listopad změní město v jednu velkou restauraci pod širým nebem. Bilý lanýž ze San Miniata sem přitahuje každý víkend velké množství gurmánů, labužníků i zvědavců, nejen z Itálie, ale z celého světa. Ve zdejších kopcích se sbírá od pradávna a pro jeho hodnotu i kvalitu jej tady nazývají bílé zlato.


Silná a s ničím nezaměnitelná vůně lanýže se vznáší po celém městě. Je všudypřítomná. Někoho může zpočátku i odradit a někdo má potřebu se k lanýži nejdříve projíst. V každém případě je tahle škaredá brambora tajemná, vyjímečná, velmi ceněná a pro mnohé neodolatelná. Lanýžů je samozřejmě hned několik druhů a najít je, je opravdový kumšt. Je to totiž houba, která roste 20-30 cm pod zemí, především v listantých lesích. I profesionální hledači si berou na pomoc speciálně vycvičené psy, v některých případech i prasata. S prasaty je ale těžká práce, protože lanýže jsou pro ně pochoutkou, takže v okamžiku, kdy jej najdou, udělají chlamst a je po lanýži. S pejsky je to jednodušší. Ti ucítí silné aroma lanýže i pod zemí, spolehlivě je najdou, ale máte jistotu, že je nesežerou. Stačí, když jim dáte nějaký pamlsek jako odměnu.


Vstoupili jsme tedy do centra malebného San Miniata a už na samém počátku na nás číhala spousta nebezpečí v podobě toskánských pochutin. K slavnosti lanýžů totiž jednomyslně patří i ostatní produkty místních výrobců a pěstitelů. Přijeli jsme schválně kolem poledne, řádně nabuzení a lehce vyhladovělí, takže jedna nadýchaná houska s jemně nakrájenou porchettou do mě spadla jako knedlík do hrnce. Porcheta byla tentokrát úplně jiná, než znám. Tato byla proložená nejen kořením, ale i mandlemi a fíky. Mého Itala zase zlákala čerstvá syrová klobása tzv. salsicia, kterou si nechal vytlačit do housky. Běžne se tady pojídá syrová a chutná jako ten nejjemnější tatarák.


Procházeli jsme mezi stánky se zeleninou, medem, čerstvě vylisovaným olivovým olejem, horkými kaštany, horkou čokoládou, domácími těstovinami a dalšími dary podzimu. Všechny vůně se mísily s vůní lanýžů a vína. Ochutnávali jsme z velkých kol domácích sýrů, popíjeli víno a bylo nám fajn. Když jsme se takto projedli až k velkému stanu, kde podávali lanýžové menu, dali jsme si už pouze talíř horkých, domácích těstovin s máslem a kousky lanýžů. Nicméně i po malém odpočinku jsme nadále chodili a ochutnávali, tu lanýžovou bruschettu, tu lanýžový sýr, klobásu s lanýži či lanýžové pivo. Ale to už mi začal žaludek vyhrožovat, že jestli nepřestanu pořád do něj něco házet, tak se mi pomstí. A protože vím, že nežertuje, dál jsem vychutnávala atmosféru už jen zbývajícími smysly.


Slunce pomalu zapadalo, bylo příjemně teplo, Ital mě držel za ruku a říkal mi, ať nikam nejezdím a zůstanu tady. Vždyť je tady tak krásně, to v Ostravě nemáš. Vím, že těžce nese, když v prosinci odjížím na Vánoce za českou rodinou. A na jeho dotaz, co tam budu proboha tak dlouho dělat, jsem se jenom potutelně usmívala. Českou vánoční atmosféru bych si totiž nenechala ujít ani za nic. 

@Foto Zuzana De Rosa




















středa 11. listopadu 2015

Listopadové léto a kaštany svatého Martina

Do vysokých pinií se opírá podzimní slunce a zlátnou kaštanovníky. Vyhřívám se na sluníčku a pozoruji, jak děti sbírají kaštany. Usmívám se a vzpomínám, jak jsem kdysi jako malá holka taky chodila na kaštany. Byly krásně kulaťoučké a nádherně se leskly. Dělávali jsme z nich zvířátka a postavičky a já ty hlaďoučké kaštánky pak do zimy nosila po kapsách. 

Toskánské jedlé kaštany jsou ale jiné. Jsou menší, mají hrany a nelesknou se. Když je ale ještě horké vytáhnete z trouby a i za cenu popálených prstů je začnete loupat a pochutnávat si na nich, když k tomu popíjete dobré červené víno a jste mezi přáteli nebo v rodinném kruhu, tak pak si uvědomíte, jak krásné chvilky život dokáže připravit. 


Vzpomínám, kolik takových krásných večerů jsem už tady zažila. Po večeři se stůl znovu prohýbal dobrotami. Kromě jablek a pomerančů nechyběly kaki a granátová jablka, ořechy a horké kaštany. Každý si bral, na co měl chuť, popíjelo se víno, oheň praskal v krbu a jen tak příjemně se klábosilo.


Je na čase znovu vykouzlit takovou atmosféru, řekla jsem si a na trhu si obstarala potřebné ingredience. Byl zrovna svátek svatého Martina a to je přece důvod k oslavě.


Ač vám to může připadat divné, tak tady sv. Martin nepřijíždí na bílém koni, ale naopak, přiváží poslední teplé dny. Někdy dokonce tak teplé, že se Italové ještě mohou naposledy vykoupat v moři a povalovat na pláži.

A jestlipak znáte legendu? Ne? Tak tedy poslouchejte.

Bylo to právě 11. listopadu, kdy se mladý voják jménem Martin vracel na koni ze služby domů. Byl zrovna velmi chladný a deštivý den, vítr foukal a zalézal za nehty. Martinovi byla zima, ač měl na sobě velký, teplý plášť, do kterého se celý choulil. Náhle u cesty uviděl chudáka, který na sobě neměl téměř nic a celý se třásl zimou. Martin přemýšlel, jak by mohl chudákovi pomoci. Peníze u sebe neměl, jenom ten velký plášť. A tu ho napadla spásná myšlenka. Sundal si plášť z ramenou a jedním máchnutím šavle ho rozetnul vejpůl. Jednu polovinu si nechal a druhou podával chudákovi. Šťastný, že udělal dobrý skutek, pak ujížděl dál k domovu. Ujel ani ne pár metrů a přestalo pršet, nebe se rozjasnilo, vzduch se oteplil a slunce začalo hřát tak, že Martin musel odložit i tu půlku pláště, jak mu bylo teplo.
A od té doby, každý rok v tomto období slunce hřeje a přináší poslední teplé dny. Léto sv. Martina ale netrvá dlouho. Italové sami říkají: “L’estate di San Martino…dura tre giorni e un pochino”, čili Léto sv. Martina trvá 3 dny a kousek.


A pointa na závěr: Martinovi se v noci zdálo o Bohu, který mu ve snu děkoval za vykonaný dobrý skutek. A aby Martin pochopil, kdo to teplo způsobil, ukázal mu polovinu Martinova pláště.

Tolik legenda. Ale vraťme se k dobrotám, které se vážou k tomuto krásnému období.

Pro začátek vám představím tzv. CASTAGNACCIO, typický toskánský podzimní koláč z kaštanové mouky, rozinek, oříšků a rozmarýnu. Ano na rozmarýn nezapomeňte. Ten nesmí chybět, jelikož z obyčejného koláče dělá koláč neobyčejný. A víte proč? Lístečky rozmarýnu zapečené v koláči, nejen že koláč provoní, ale jsou taky velmi silným afrodisiakem a dokonce elixírem lásky. Každý mladík, který sní takový koláč, se okamžitě zamiluje do dívky, která mu ho připravila a požádá ji o ruku :-). 

Takže děvčata, která se chcete vdát, ale i vy, kteří byste rádi ochutnali typický toskánský kaštanový koláč, pro vás je určen tento jednoduchý recept.

500 g kaštanové mouky - tedy za předpokladu, že ji seženete v Česku
trochu cukru (kaštanová mouka už v sobě obsahuje cukr, ale pokud byste chtěli koláč sladší, přidejte ho trochu do těsta)
voda
vlašské ořechy, piniové oříšky, rozinky
větvička rozmarýnu
olivový olej
špetka soli

Nejdříve si namočte rozinky do vody a nechte nabobtnat. Nasekejte vlašské ořechy a otrhejte lístky rozmarýnu. Do misky prosejte kaštanovou mouku a postupně přidávejte vodu a míchejte až vznikne takové husté těsto na palačinky. Do těsta pak přidejte nasekané oříšky, nacucané rozinky a piniové oříšky. Od všeho si dejte trošku stranou, aby vám zůstalo na posypání koláče než ho dáte do trouby. Nakonec přidejte sůl a promíchejte.
Na dno pekáčku či zapékací misky dejte kapku olivového oleje nebo pečící papír, to je jedno. Nalejte do něj těsto a posypejte zbylými oříšky a rozinkami. Nakonec přidejte snítky rozmarýnu a lehounce vše zatlačte do těsta, aby vám ty dobroty po upečení neopadaly. Než dáte koláč péct, pokapejte povrch těsta olivovým olejem a pak šup do trouby asi na 200 stupňů C. Za půl hodinky je koláč hotový. Nenechejte ho v troubě příliš vysušit, měl by být krásně vláčný.


Přeji dobrou chuť, třeba vám tato nevšední toskánská dobrota zachutná.

středa 4. listopadu 2015

Ital a Hříšný tanec

Tak jsem se pohodlně usadila u televize a těšila se, že po dlouhé době zhlédnu kultovní film Dirty Dancing, který jsem sice už viděla během uplynulých dvaceti let padesátčtyřikrát, ale ještě ani jednou v italštině. Očkem jsem nakoukla do kuchyně, kde Ital dopíjel večerní kávu a koukal na konec zpráv.

Tomu se to asi líbit nebude, říkám si v duchu, už to určitě taky viděl a začně prudit, když se na to bude muset koukat znovu. No nic, v nejhorším ho vyženu zpátky do kuchyně, ať se dívá na ty svoje zločinecké seriály.

filmkinotrailer.com
Ital se ovšem chtěl ten večer družit. Přisedl si na gauč, chvíli koukal a vzápětí se ptá:

Ital: Na co se to díváme, amore? 

Já: Ale to je Dirty Dancing, nic jiného tam stejně není, takže jsem si pustila starou, osvědčenou romantiku.

Ital: Jak jsi řekla, že se ten film jmenuje?

Já: Dirty Dancing -  Balli Proibiti, dodávám, jelikož vím, že Italovi se musí všechno přeložit do italštiny

Ital: Hmmm ...

Já: Už jsi to určitě taky viděl mockrát....

Ani nedutám a očekávám negativní reakci v okamžiku, kdy informace dorazí do Italova mozku.

Ital: Hmm... a nic, žádná reakce

Po chvilce koukání Ital nejistě oznamuje: Tak tohle jsem ještě nikdy neviděl.

Já: Jak to myslíš, neviděl, to jsi musel vidět. Každý viděl tento film !!!

Ital: No tak jsem nějaká výjímka. 

Já: Panenanebi, z které planety tě sem poslali? To je naprostá klasika, kultovní film DIRTY DANCING !!! Kdo ten film neviděl, jako by nežil !!!

Ital: Když to budeš pořád opakovat, tak se na tom stejně nic nezmění. Já jsem se bez něj docela dobře obešel celý život až do teď. 

Já: No ale jak jsi žil? Úplně promarněný život. Ještěže máš mě. Co do tebe nedostal italský kulturní a vzdělávací systém, to do tebe nadupu já. Tak se koukej. A ne abys usnul !!!

Vyčerpaně padám zpět na divan a snažím se zklidnit tep z 220 na obvyklých 120. Zrovna včera jsem tady přece vyprávěla, že ten můj filmový analfabet nezná film Četník ze Saint Tropez

Když zazní jedna z ústředních melodií filmu, Ital ožije: Ale tu písničku znám.

Já: No to mě upřímně těší, tak teď už víš lásko, že to je písnička z tohoto filmu.

Je vidět, že Ital je na tom s hudbou lépe než s filmem. Na každou melodii potěšeně reaguje.

Když film vrcholí finálovým tancem, Ital vstává se slovy: Myslím, že bych i nadále přežil, kdybych ten slaďák neviděl. No ale cítím se teď líp. Tak nějak víc kulturně vzdělán.

Já: Ááájv héééd d tájm of máj láájf , nou áj nevr felt lajk dis bifóór ...... 

pondělí 2. listopadu 2015

Ital a Četník ze Saint Tropez

Představte si, že můj muž, ač je narozen pouze o dva roky dříve než já, nezná Angeliku-markýzu andělů. Fantomase ani filmy s Belmondem. Ale hlavně! Nezná Četníka ze Saint Tropez !!!


Zoufale kroutí hlavou, i když se snažím vyslovit jméno jeho hlavního představitele. No přece Louis De Funés ! To není možné, musíš ho znát. Ukazuji mu na internetu i jeho fotku. Zase nic, jen pokrčení rameny. Nechápu, jak je možné, že filmová civilizace na Apeninský poloostrov nedorazila.

Ale nevzdávám to a postupně se snažím tato tragická faux paux napravovat. Dle pořekadla lépe později než nikdy jsem se jedno léto rozhodla vzít Itala na Azurové pobřeží do Provence.

Z Toskánska přes San Remo do Nice, Monte Carla a Cannes jsme úspěšně dorazili do města četníka Cruchota. Všude kolem tam na vás ještě dnes dýchá stejná atmosféra jako v sérii zmíněných filmů. Prostě každým okamžikem očekáváte hlasité písknutí policejní píšťalky a cholerický hlas Františka Filipovského.

Tedy, my z české kotliny jsme měli ten dojem. Nikoliv můj Ital. Připadal mi jako mimozemštan. Nechápal, proč se fotíme u staré a dnes uzavřené budovy s nápisem GENDARMERIE NATIONALE. Že něco přece jenom není v pořádku, pochopil v okamžiku, kdy viděl, že u té samé budovy se nadšeně fotí i anglicky a německy mluvící turisti. Konečně mu došlo mu, že v tomto případě trotl nejsem já. 

Po návratu domů ovšem svým známým a rodině vykládal, že jsem ho hnala až na jih Francie, abychom se bůhvíproč vyfotili u starého policejního baráku. Doufala, jsme, že alespoň někdo z Italů bude vědět, proč. Marně. Nikdo neznal Četníka ze Saint Tropez.


Podívej, miláčku, tady je ta slavná promenáda. 

S Italem to ani nehne: A co jako má být? Nebylo by kafe?

Neznáš sice Četníka ze Saint Tropez, ale stejně jsi můj sladký italský bonbónek