pátek 20. listopadu 2015

Noční vlaky

Chtěla bych umět napsat román jako Barbara Wood. Jsem velkou fanynkou této původem anglické spisovatelky a má můj velký obdiv. Její knížky už několik let hladově hltám, a protože zpracovává většinou historické náměty, nemohu se jejich příběhů nasytit. 

Ať už píše o panenkách z ráje, židovských svitcích, mayské dívce, australských domorodcích, egyptské léčitelce či anglickém středověku, od první věty vás vtáhne do děje. Dychtivě hltáte každé slovo a stáváte se mistrem světa v rychločtení, protože děj bývá tak zajímavý, že se chcete co nejrychleji dobrat konce.

Jen jednu knížku této mistryně slova a napětí jsem vědomě opomíjela. Od někoho jsem ji kdysi dostala, ale k jejímu přečtení jsem se nikdy neměla. Záměrně a úmyslně. Chodila jsem kolem ní a ignorovala ji. 

Noční vlaky. Několikrát jsem po ní sice sáhla a přečetla si stručný obsah děje na obalu, ale vždy jsem ji znechuceně vrátila zpět na místo, do nitra knihovny. Ne, odmítám číst o událostech, které se odehrály za druhé světové války v Polsku, odmítám číst o zvěrstvech nacistů. Celé dětství a rané mládí jsem neslyšela nic jiného. Když to nebyl komunismus, tak to byl nacizmus. Komunisté totiž, pokud zrovna nerozvíjeli tu svoji hloupou teorii o větru a dešti, tak na hrůzy války nezapomínali. Dnes vím, že ani my bychom neměli. Ale v mládí člověk vidí věci jinak. Roztáhne křídla a letí. Odmítala jsem tudíž tato témata vnímat, zajímala mě dávnější historie.

Do svého italského domova jsem si časem navozila spoustu knížek a další a další přibývaly, buď k narozeninám či pod vánočním stromečkem. Ale jednoho dne se stalo to, co se zkrátka stát muselo. Došly mi knihy. Větší část knihovny jsem měla již několikrát přečtenou, a co teď? Italsky psané knihy si zatím tolik neumím užít a shánějte českou knihu v Itošce. Pouze z čirého zoufalství jsem opět sáhla po černobílém obalu Nočních vlaků. Znovu jsem četla krátky obsah, jako by se během doby mělo na tom ději něco změnit. Nezměnilo. Pořád to bylo o válce. Držela jsem knihu v ruce jako Dalibor housle, ale už jsem věděla, že i mě naučí nouze housti.

Noční vlaky profrčeli před mýma očima rychlostí blesku. Knihu o třista stránkách jsem přečetla za dva dny. Barbara Wood opět nezklamala. Po přečtení poslední věty jsem zůstala asi půl hodiny sedět a ještě v šoku přemýšlela o tom, co jsem právě četla. 

Tohle všechno ale není dávná historie. Uplynulo teprve 70 let od konce těch hrůz, které lidé sami sobě připravili. V hlavě se mi míhaly události uplynulých dnů - uprchlíci, teroristé, bomby v letadlech, Paříž ... a říkala jsem si, kolik takových knih přečetl třeba náš přítel za velkou louží, či madame Mein Kampf a jiní výtečníci. Aspoň jedna by neškodila, co říkáte? Protože každá válka, kdykoliv a kdekoliv, přináší jen smrt, zkázu, neštěstí a utrpení. Měl by jim to už někdo říct. Oni to asi fakt neví.

Krátký popisek knihy mám pro vás zde Noční vlaky 

Záleží na vás, jak s knihou naložíte. A pokud ji přečtete, tak schválně, jaké otázky si začnete klást ?

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Vaše komentáře, postřehy nebo jenom úsměv.