středa 18. listopadu 2015

Slavnosti lanýžů, aneb bílé zlato ze San Miniata

Slavnost lanýžů v San Miniatu jsem si přes všechny nespravedlnosti světa užila naplno. Kdo by odolal takové kráse a tolika dobrotám. Chodili jsme se skleničkou vína od stánku ke stánku a ochutnávali a ochutnávali. A silnou chuť horkých těstovin s lanýži cítím ještě na jazyku. Můj muž říká, že tady žijeme v malém ráji. Musím mu dát za pravdu.



Už 40 let se v toskánském městečku San Miniato konají Národní slavnosti lanýžů, které na celý listopad změní město v jednu velkou restauraci pod širým nebem. Bilý lanýž ze San Miniata sem přitahuje každý víkend velké množství gurmánů, labužníků i zvědavců, nejen z Itálie, ale z celého světa. Ve zdejších kopcích se sbírá od pradávna a pro jeho hodnotu i kvalitu jej tady nazývají bílé zlato.


Silná a s ničím nezaměnitelná vůně lanýže se vznáší po celém městě. Je všudypřítomná. Někoho může zpočátku i odradit a někdo má potřebu se k lanýži nejdříve projíst. V každém případě je tahle škaredá brambora tajemná, vyjímečná, velmi ceněná a pro mnohé neodolatelná. Lanýžů je samozřejmě hned několik druhů a najít je, je opravdový kumšt. Je to totiž houba, která roste 20-30 cm pod zemí, především v listantých lesích. I profesionální hledači si berou na pomoc speciálně vycvičené psy, v některých případech i prasata. S prasaty je ale těžká práce, protože lanýže jsou pro ně pochoutkou, takže v okamžiku, kdy jej najdou, udělají chlamst a je po lanýži. S pejsky je to jednodušší. Ti ucítí silné aroma lanýže i pod zemí, spolehlivě je najdou, ale máte jistotu, že je nesežerou. Stačí, když jim dáte nějaký pamlsek jako odměnu.


Vstoupili jsme tedy do centra malebného San Miniata a už na samém počátku na nás číhala spousta nebezpečí v podobě toskánských pochutin. K slavnosti lanýžů totiž jednomyslně patří i ostatní produkty místních výrobců a pěstitelů. Přijeli jsme schválně kolem poledne, řádně nabuzení a lehce vyhladovělí, takže jedna nadýchaná houska s jemně nakrájenou porchettou do mě spadla jako knedlík do hrnce. Porcheta byla tentokrát úplně jiná, než znám. Tato byla proložená nejen kořením, ale i mandlemi a fíky. Mého Itala zase zlákala čerstvá syrová klobása tzv. salsicia, kterou si nechal vytlačit do housky. Běžne se tady pojídá syrová a chutná jako ten nejjemnější tatarák.


Procházeli jsme mezi stánky se zeleninou, medem, čerstvě vylisovaným olivovým olejem, horkými kaštany, horkou čokoládou, domácími těstovinami a dalšími dary podzimu. Všechny vůně se mísily s vůní lanýžů a vína. Ochutnávali jsme z velkých kol domácích sýrů, popíjeli víno a bylo nám fajn. Když jsme se takto projedli až k velkému stanu, kde podávali lanýžové menu, dali jsme si už pouze talíř horkých, domácích těstovin s máslem a kousky lanýžů. Nicméně i po malém odpočinku jsme nadále chodili a ochutnávali, tu lanýžovou bruschettu, tu lanýžový sýr, klobásu s lanýži či lanýžové pivo. Ale to už mi začal žaludek vyhrožovat, že jestli nepřestanu pořád do něj něco házet, tak se mi pomstí. A protože vím, že nežertuje, dál jsem vychutnávala atmosféru už jen zbývajícími smysly.


Slunce pomalu zapadalo, bylo příjemně teplo, Ital mě držel za ruku a říkal mi, ať nikam nejezdím a zůstanu tady. Vždyť je tady tak krásně, to v Ostravě nemáš. Vím, že těžce nese, když v prosinci odjížím na Vánoce za českou rodinou. A na jeho dotaz, co tam budu proboha tak dlouho dělat, jsem se jenom potutelně usmívala. Českou vánoční atmosféru bych si totiž nenechala ujít ani za nic. 

@Foto Zuzana De Rosa




















1 komentář:

  1. Zuzi, neplánujete letos cestu za lanýži? Že bychom si mohli dát 12-13.11. rande pod toskánským sluncem ;-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Vaše komentáře, postřehy nebo jenom úsměv.