středa 14. prosince 2016

Italský temperament, aneb jak se z toho nezbláznit

Italský temperament je úžasný, neuvěřitelný, téměř neskutečný , ale mně někdy strašně leze na nervy. Italka ze mě zaplaťpánbůh nikdy nebude.

Ač Beranka, jsem v podstatě konzervativní a své vášně navenek kontrolující tvor, který je prost veškerých afektovaných výkřiků a rozmáchlých gest. Italové mě pro nedostatek emocí, vrozeného smyslu pro organizaci a dochvilnost nazývají Tedesca - Němka. V českém prostředí jsem ovšem považována za energickou, osobitou a leckdy hlasitou ženu. Tak nevím.

Manželova rodina pochází z jihu, takže o vzrušení, křik a máchání rukama není nouze. Vzpomínám si, že když jsme zpočátku krátce bydleli u tchýně, jednoho rána mě probudil strašlivý rachot a křik, vylítla jsem z postele a bosky utíkala dolů po schodech zachraňovat a dávat první pomoc. Byla jsem přesvědčená, že do domu vtrhl Alibaba a všech 40 loupežníků. Ale nic z toho. To jenom přijela švagrová a přivezla tchýni nákup. Když mě uviděly, mile se na mě usmály a sladce se mě zeptaly, jestli jsem se dobře vyspala a co chci na snídani. Byla jsem v šoku.

Stejně tak jako jednou, když přijela na navštěvu famiglie z jihu. To už jsme bydleli ve svém a tchýně dostala bezva napad, že mě musí jet všichni pozdravit a podívat se, jak bydlíme. Před domem se mi z ničeho nic objevila kolona čtyř aut, z nich vyskákali příbuzní a začali mě objímat a líbat. Zdrželi se 2 minuty, come stai, come stai, pak se na mě znovu vrhli, znovu mě olíbali na obě tvaře, sedli do aut a byli fuč. Ještě deset minut jsem tam stála naprosto paralyzovaná a přemýšlela, co se to vlastně stalo.

Můj muž se naštěstí v tomto směru chová docela umírněně, ale má zase jinou úchylku. Když se rozhodne vám něco vysvětlit nebo sdělit, tak si klidně zapalte a udělejte si pořádné české kafe, protože to bude na dlouho. Prostě vám vysvětlí všechny podrobnosti a všechny souvislosti, než se dostane k jádru věci. Když už to nemůžu vydržet, tak mu říkám miláčku prosím tě, vynech vylodění v Normandii a řekni mi stručně a jasně o co jde.

Všichni Italové, co znám, mají neustále potřebu mluvit. Třeba všichni najednou. Mají ohromný talent hodinu brebentit a nic neříct, což mě s moji povahou kancléřky Merkelové strašně irituje. Taky mě fascinuje, jak si skáčou do řeči a plynule přejdou z jednoho tematu na druhé, aby po půl hodině navázali tam, kde přestali. Já jsem zvyklá přemýšlet, rozhodovat, jednat i mluvit rychle, což zase nechápe můj italský protějšek. No ale hlavně, že se máme rádi. 

Další věc, na kterou jsem si musela zvyknout, že v Itálii platí úplně jiné vnímání času. Nejdřív mě to vytáčelo do bezvědomí, ale pak jsem rezignovala a naučila jsem se italské časové jednotky převádět do těch normálních, které používá zbytek světa. Když můj muž prohlásí, že za pět minut bude doma, tak dnes už vím, že to muže trvat 40 minut až hodinu. Deset minut, to už je fakt dlouho, to už můžou být i dvě hodiny. Jindy zas prohlašuje, že věc, kterou běžný smrtelník vyřizuje půl dne, zvládne hned a za hodinu se někam dostaví. To už mě nadzdvihává ze židle a říkám mu, jak můžeš někomu slíbit, že přijedeš za hodinu, když to nemůžeš absolutně stihnout. Jeho odpověď mě ale vždycky spolehlivě odbourá - tak přijedu za dvě hodiny, nebo zítra. Oni už s tím tady asi nějak všichni počítají a předpokládají to. Nikdo se nerozčiluje, všichni se usmívají a svět je krásný.

Jsem docela chaotik a nemám ve zvyku si plánovat podrobně věci dopředu. Ale nějakou základní představu o programu stávajícího dne mít chci. I to už je na Itala příliš. Požadovat po něm, aby závazně slíbil, že se někam dostaví v horizontu 48 hodin, to je nadlidský výkon a nemůžete to po něm chtít víckrát než 1 za půl roku. Manžel na mě vždy hodí vyčítavý pohled, typu Nejsem Nostradamus, jak to mám proboha živého vědět, kam pojedeme, popř. co budeme dělat zítra. Prostě se ráno probudíme a rozhodneme se. Nepomáhá ani můj argument, že chci alespoň vědět, zda budeme jíst doma, abych mohla rozmrazit maso. Můj Ital stále nechápe, co řeším. Sjede se do obchodu pro čerstvé a je to. Výsledek je ten, že mi mrazák praská ve švech a nemám šanci cokoliv kdykoliv rozmrazit. 

Jednou taky vyzkoušel, co to se mnou udělá, kdýž pozve na večeři 5 dalších lidí a oznámí mi to telefonem 2 hodiny předem. Upozorňuji, že jsem tehdy byla ještě bez auta a nejbližší větší obchod mám 2 km daleko. Sice jsem to zvládla, ale moje první reakce byla přiměřená situaci a můj drahý se znechuceně podivoval nad mým špatným charakterem. Nicméně, už to podruhé nikdy nezkoušel.

Každý den přináší nové a nové zážitky a překvapení. Už jsem si ale zvykla brát věci s nadhledem. Taky jsem pochopila, že když chcete žít život v cizí zemi, musíte přijmout její zvyky a životní styl. Pokud se budete neustále vzpouzet, rozčilovat a vše porovnávat s vaší domovinou, to se raději vraťte zpět, protože v takovém případě nikdy nebudete šťastní.

úterý 1. listopadu 2016

Dušičkový rej po italsku

Můj muž dnes mimořádně nejde do práce. Je totiž státní svátek Ognissanti, nebo-li Všichni svatí, po česku jedním slovem Dušičky, kterým tak nějak označujeme oba svátky - svatých i zesnulých.

Dnešní dopoledne tudíž strávíme na místním hřbitově. Než obejdeme hroby všech příbuzných,potkáme strašnou spoustu známých, s kterými se dáme do řeči, a kterým budeme opakovat neustále ty stejné věci. Až mi z toho půjde hlava kolem. Ital musí zkrátka pořád mluvit. Počkáme až kněz kropénkou posvětí všechny hroby a na dušičkovou hostinu půjdem ke tchýni Pippě. Tolik scénář dnešního dne. 

Záměrně říkám dne, jelikož rodinný oběd se protáhne do setmění. Stejně nevím, jak to ta Pippa dělá. Celé dopoledne je na hřbitově, pak jde na mši, musí pozdravit všechny babky z města a když přifrčí domů, tak je během chvilky hotový oběd o 4 chodech pro deset lidí. Vždycky to tak je. Oběd vykouzlí během pár minut a rodina si ho dvě hodiny vychutnává.

Vše vlastně začalo již včera večer. Italové si stejně jako další půlka světa rádi hrají a rádi slaví, v podstatě cokoliv, tedy i Halloween. Ozdobí dům, vydlabou dýně a převlečou děti do strašidelných kostýmů. Jen co se setmí, začnou nám bušit na dveře strašidla. Dolcetto o scherzetto, uslyšíme ze všech stran. Cukříček nebo žertíček? Se strašidly se nežertuje, je třeba jim vždy něco sladkého dát.

V Itálii je svátek všech svatých velmi uctívaný a je jako všechny svátky důvodem setkání známých i příbuzných, kteří končí jak jinak než u prostřeného stolu (ach bože, zase to jídlo. Moje dcera jednou prohlásila, že v Česku se chlastá a v Itálii se žere).

Nicméně, italské hřbitovy jsou fascinující. Italové totiž většinou nepohřbívají do země, ale do zdi, ve které jsou otvory pro rakev, kterou tam jenom zašoupnete a hotovo. Takové panelové sídliště. Nebožtíkov. Zdi jsou ale dost vysoké, a tak se vám může stát, že budete mít příbuzného až třeba v 6. patře, kam si budete muset vylézt po připravených žebřících, pokud mu budete chtít dát na náhrobek kytičku. Děsné pomyšlení. Sápejte se po žebříku, když vám táhne na 80.



Když už mluvím o těch nebožtících, tak třeba mě překvapilo, že Toskánci se na pohřeb neoblékají do černého. Záměrně říkám Toskánci, protože v jiné části Itálie to může být jinak. Je to docela sympatický zvyk, přijít na pohřeb a na zádušní mši jen tak v džínách a v tričku. Svůj žal si přece nesete v sobě, nač ho tedy ukazovat i navenek? 

Dalším překvapením pro mě bylo, že v Itálii jsou zesnulí pohřbívání téměř okamžitě. Do 24 hodin. Kolikrát nemáte ani čas přijet na pohřeb. Chápu, že je tady o fous tepleji než u nás, ale přece jenom. Copak se tady nikdy nestalo, že se člověk "probudil" 2 dny poté, co byl oficiálně prohlášen za mrtvého? Na pitevně, v márnici či dokonce v hrobě. Věděli jste například, že na patologiích v Česku mají mrazící boxy kliku i zevnitř? Proč asi? Tady v Itálii v tomto případě nebožtík nemá šanci, musí zkrátka umřít pořádně.



V každém případě, návštěvu hřbitova určitě nevynechejte při cestě do Itálie. Kdo nezná, rozhodně doporučuji navštívit a zařadit do bedekra.

čtvrtek 20. října 2016

Když Ital prohání čarodějnice

Tak jsem si myslela, že mě v té Itálii už máloco dokáže překvapit. E ejhle, kde se vzalo, tu se vzalo „zlé oko“. Dosud se z toho vzpamatovávám a připadám si jako Alenka v říši divů, která se náhle ocitla o 500 let zpátky, v hlubokém středověku. Čím je tvůj otec Saxano? Netopýr.

Co se tedy stalo? Odjela jsem na několik dní do Česka a svou drahou polovičku jsem nechala v Itálii. Zaparkovala jsem ho u jeho maminky, aby nevymýšlel hlouposti a byl řádně pod kontrolou. Jednoho dne mi telefonem sdělil, že ho od včerejška bolí hlava. Růžová lentilka z Česka ani Aulin nepomohl, tak se rozhodl svůj problém vyřešit po italsku. Odešel k sousedce a nechal si u ní udělat „zlé oko“..

Tak nejdřív jsem vůbec nevěděla, co si vlastně k té sousedce šel nechat udělat. Jak zlé oko u sousedky? Cos tam dělal ty chlíváku? Ital mě ale rychle uklidnil, že byl u Filomeny, která bydlí nedaleko. Stará, škaredá, hnáty křivé, pod plachetkou osoba. Ovšem vysvětlení "zlého oka" stálo věru za to. Ani jsem tomu nechtěla věřit. 

Nechat si udělat malocchio, nebo-li „zlé oko“ znamená nechat se zaříkávat. Je to středověká čarodějnická metoda, která má ulevit bolestem, někdy je dokonce léčit. Dodnes, zvlášť na jihu Itálie, se tato metoda praktikuje a prý to běžně používají při bolestech hlavy nebo třeba při pásovém oparu.


Sousedka – čarodějnice ho zaříkávala tak, že do talíře nalila studenou vodu a do ní kápla trochu olivového oleje. To opakovala 3x, pozorovala ty olejové oči na vodě a současně huhlala nějaké svoje zaříkávací formule, kterým prý rozumějí jenom zasvěcení. Pak mu řekla, že má na sobě hodně zlých očí a proto má ty bolesti hlavy. Část mu jich "odebrala", ale má prý přijít znovu, že mu je postupně zlikviduje všechny.


Málem to se mnou švihlo. Tak chvilku nejsem v Itálii a můj muž už prohání čarodějnice.

Nedalo mi to a zeptala jsem se na to našich Italek, čili Češek a Slovenek žijících v Itálii, a ty, co žijí na jihu mi to potvrdily. I některé z nich už podobný rituál podstoupily. Zvlášť v Kalábrii, na Sicílii i na Sardínii , jak se zdá, je toto běžná první pomoc. 

Ale tyto čarodějky to nedělají pro peníze, jak by se mohlo zdát. Stačí k nim přijít, vysvětlit jim svůj problém, oni udělají čáry máry fuk a hotovo. Žádné poplatky, žádné léky. Dexempo vederex…a bolest hlavy je pryč.

Nejsem si jistá, do jaké míry něco tak pro mě neuvěřitelného může fungovat, ale pokud to pomůže, tak proč ne, je to lepší než do sebe cpát prášky. Každopádně, pomáhá to těm, kteří tomu věří, naše mysl dokáže ledacos. 

Mému muži to ovšem příliš nepomohlo. Tak buď má na sobě těch zlých očí příliš, anebo nezná zaklínací formuli Víra tvá tě uzdravila.

pondělí 5. září 2016

Neotvírej, za dveřmi je kreveta

S odchodem do země, kde je tak neskutečně krásná příroda, jsem tak nějak počítala s tím, že se tam setkám i se zvířátky, s kterými se doma v Česku bežně nevídáme. Mé tušení se naplnilo v okamžiku, kdy mi na terase začaly přistávat 12 cm kobylky a po domě i v domě se proháněly jestěrky a mloci. Fóbii z obřích kobylek mám dodnes, ještěrky mi nevadí, protože s těmi se známe už z domova a dělají mi milou společnost.

I když vzpomínám si, jak mě jednou manžel upozornil, že mám nad hlavou tarantuli. S výkřikem jsem vyskočila ze židle a zpozarohu jsem vyděšeně hledala černého chlupatého pavouka, jehož kousnutí může být osudové. V celé té komické situaci mi ovšem něco nehrálo. A to, že Ital seděl v klidu u stolu a smál se jako pominutý. Poté, co mě přesvědčil, že se můžu bez obav vrátit, mi vysvětlil, že v Toskánsku říkají ještěrce tarantola. Je to trochu jiný druh ještěrky a vypadá tak trochu jako nevybarvený mlok. Od té doby mi malé tarantule dělají společnost a kamarádíme se spolu.

Na co jsem ovšem nebyla připravena byly bojující krevety. Ne ty, s kterými tak rádi bojujeme na talíři mezi špagetama, ale ty, které vám pochodují po domě a musíte je vyhánět koštětem.


Jedno léto jsme jich tady měli plno. To jsem se jednoho rána probudila a za dveřmi kuchyně jsem zaslechla divné šramocení. Otevřu dveře a neveřím svým očím. Byla tam tmavě červená kreveta a dobývala se dovnitř. Stále nevěřícně jsem se k ní sklonila, abych se ujistila, že jsem při smyslech a najednou ťaf...kreveta se postavila a sekla po mně klepetem. Zděšeně jsem ucukla a začala se rozhlížet jestli náhodou v okolí Swarzenegger nenatáčí nějaký nový akčí film.

Když jsem se pak rozhlédla kolem sebe, viděla jsem jich spousty jak vylézají z odvodňovacícho kanálku, který máme nedaleko domu, a mašírujou přes cestu do zahrad. Lezly do všech otvorů, dokonce vedle v domě do výtahu, odkud každou chvíli vyběhla nějaká ječící Italka a sháněla někoho, kdo by jí pomohl tu bestii vyhnat. No zkrátka sci fi. 



Za čas se ale staly otravné, nemohla jsem ani pořádně otevřít dveře ,aby mi nepozorovaně nevběhnul Arnold do kuchyně. Navíc, pokud někde zůstaly uvězněné nemohly ven, umřely tam a vydávaly neskutečný smrad. 

Samozřejmě nám i ostatním sousedům přišla na mysl otázka, zda by nebylo rozumné potvory pochytat a ugrilovat. Krevety mají přece lahodné maso. Ale nějak se mi nechtělo grilovat někoho, kdo se mi prochází kolem domu. Tak přišel na řadu strýček Gúgl, který nám sdělil, že na krevetové hody si máme nechat zajít chuť. Krevetkám se říká něžně Gambero Killer, kreveta zabiják. Z americké Luisiany byla sice původně dovezena do Itálie a Španělska právě pro své lahodné maso ale podmínkou chovu byly naprosto čisté vody. Soudruhům se to však nějak vymklo po té, co byla jedna z chovných stanic zaplavena a osvobozené krevety se rozběhly do všech koutů Itálie. Na své cestě řekami a odvodňovacímí kanály do sebe nasály mnoho nečistot a toxinů, takže připravit si večeři z těchto krevetek znamená koledovat si o dlouhodobý pobyt na infekční klinice.

Navíc je to škodná pro říční faunu, požírá a zabíjí vše, co jí přijde do cesty, takže tady u nás už je ekologové vyhubili. A ty, které přežily, utekly pryč. Přestalo se jim v Toskánsku líbit. Slyšela jsem, že odpochodovaly do Pádské nížiny, kde na venkově v okolí měst Forli, Padova a Ravenna obšťastňují další obyvatele Itálie.

středa 10. srpna 2016

Mé italské svatební zvony

Letos to budou už dva roky, co má velká tlustá italská svatba skončila a já si dodnes musím pomocí fotek uvědomovat, co jsem to vlastně provedla a co se v ten den semlelo, jelikož si z něj pamatuji pramálo.

Amore, kde bys chtěla mít svatbu, v Česku nebo v Itálii? zeptal se mě neprozřetelně Ital, ale vzápětí své otázky litoval.

Určitě v Itálii, lásko, odvětila jsem něžně, ale rozhodně po té, co mě požádal o ruku.

A jsi si naprosto jistá? pípnul Ital zoufale, ale to už se začal smiřovat s faktem, že ho čeká náročný rok.


Jistá jsem si byla, ale rozhodně ne připravena na to, co mě čeká. Tak nějak totiž začala má svatební anabáze, která trvala 9 měsíců. To je skoro jako přivést na svět dítě. A byl to tedy opravdu porod, to vám řeknu.

Na stará kolena jsem se zbláznila. Bylo mi 40, když jsem se zamilovala do Itala, opustila Českou kotlinu, kompletně změnila život a nakonec jsem si dotyčného Itala vzala. Zde by mohl příběh skončit, tečka a hotovo. Jenže…..............

Když si berete Itala, který ač vyrostl v Toskánsku, má jižanské kořeny a počet členů jeho blízké rodiny přesahuje číslo dvěstě, tak to je na delší vyprávění. V tomto případě musíte opravdu pozvat všechny a jen tiše doufat, že alespoň polovina Italů bude líná a zústane doma. Zázrak se ale nekonal, přijelo jich 180.

Abyste rozuměli, můj muž má tak trochu krev v barvě inkoustu. Jeho příjmení je De Rosa a jeho rodiště v Kampánii se jenom hemží jeho přímými i nepřímými příbuznými: obchody De Rosa, lékárna De Rosa, autoopravna De Rosa, kamenictví De Rosa, restaurace De Rosa, pohřební služba De Rosa… je to fascinující a úsměvné. Tak nějak se asi cítil král Miroslav, když objížděl své panství. Chybí tam jen ten zpívající švec, jelikož zpívati je dovoleno.

Kostel sv. Petra Apoštola a Marka Evangelisty v Pieve a Nievole
Dohodli jsme se, že svatba bude v našem místním kostele. Já, ač nevěrec, jsem se do něj opravdu zamilovala, protože je nádherný. Zvenku středověký, s románskou rotundou a toskánskou zvonicí, celý obložený kamenem a uvnitř…. uvnitř svítí slunce. Ohromí vás paleta jasných a slunečných barev, jednoduchý, bez nadměrného množství svatých a obvyklého zatuchlého puchu.

Kostel sv. Petra Apoštola a Marka Evangelisty v Pieve a Nievole
Jenže, stát před branami Tróje a dobýt Tróju jsou dvě různé věci. 
Jsem nevěřící, rozvedená, s dospělou dcerou. Problém se zdál být neřešitelný. Naštěstí se mi podařilo okouzlit místního kněze, který to tady má pod palcem. Nikdo ho tady nemá rád, ale z nějakého důvodu on má rád mě, a to bylo pro tuto chvíli rozhodující. Takže stalo se nemožné a don Alberto nám dal zelenou. 

Začala jsem chodit na katechismus (!), který jsem do té doby znala jen z historických knih. Každý týden skoro 4 měsíce. Další lahůdka pak byl povinný 3 měsíční předmanželský kurz. Pro mě naprostá fraška a ztráta času. 
První manželství jsi nezvládla, tak na to druhé zkrátka potřebuješ kurz, pravil Ital.

Následovalo biřmování biskupem, vyřízení dokumentů na konzulátě, vypsání ohlášek na úřadě a v kostele. Samozřejmostí pak byla každou neděli mše svatá a nakonec jsem musela zvládnout i zpověď. Ještě teď jdou na mě mdloby, když si na to vzpomenu.


Ale věci se pomalu dávaly do pohybu. Byla vybrána lokalita, catering, začaly zkoušky šatů, výběr prstenů, byla domluvena květinová výzdoba, fotograf, Dj, kadeřník, kosmetička. Svatební oznámení vytištěno ve dvou jazycích našlo své adresáty a magický den se začal přibližovat mílovými kroky. Zní to všechno tak jednoduše, ale byl to běh na dlouhou trať a já mám dnes pocit, že z organizování svateb bych mohla klidně habilitovat. 


Moje maminka nad námi lomila rukama a říkala, že jsme se zbláznili dělat takovou obrovskou svatbu v našem věku. Byla by nejradši, abychom se vzali v Ostravě na úřadě, ona by doma udělala občerstvení s chlebíčkama, pustila duo Yamaha a bylo by to. Úžasný nápad! Vše ale bylo jinak.

Šaty jsem měla krémově bílé s vlečkou, žádný kostým, jak mi bylo taktně naznačováno. Když nevěsta, tak se vším všudy. Nemohla jsem se přece prezentovat před tolika hosty jako nechtěná teta z Moravy. 

Jsem toho názoru, že v určitých životních situacích nemá hrát věk žádnou roli. A tohle byla jedna z nich.

Pro svatební veselí jsme vybrali krásné a historické prostředí Medicejské villy, s rozlehlou zahradou určenou pro aperitiv, a velkým sálem pro svatební hostinu. 

Cateringová společnost naštěstí pochopila, že novomanželé si jídla ve svůj velký den příliš neužijí a týden před svatbou nám vystrojili ochutnávku našeho menu jen pro nás dva. Mohli jsme tedy v klidu vychutnat vše, co bylo objednáno pro hosty. 

Už jen to byl samo o sobě zážitek. Představte si velký zdobený sál obrovské luxusní vily, kde je stůl jen pro vás. Tlumené osvětlení, svíčky, hudba a personál, který je pouze k vaší dispozici. Máte vlastního kuchaře, číšníka na jídlo a zvlášť číšníka na víno. Přípitek, malý aperitiv, předkrmy, dva první chody, dva druhé chody, ovoce, dort, káva, digestiva. Připadala jsem si jako v americkém filmu.

Nakonec večera nás přišel pozdravit šéf cateringové společnosti doladit poslední detaily.

Několik dnů před svatbou mi kněz dal podklady k vytvoření svatební mše, protože je to prý na nás. Jak si jí sestavíme, takovou ji budeme mít. Samozřejmě musíme dodržet dané schéma. 

Do prvního čtení bych ráda zařadila Velepíseň lásky od sv. apoštola Pavla. Je překrásná, znáte ji? "Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon....."

Mohu ji tam dát, Done Alberto? Kněz ovšem záporně kývá hlavou. Není uvedena v podkladech, takže to nejde. Nevzdávám se ale. Za lásku se musí bojovat. Církvi nedávám šanci a Velepíseň lásky dominuje naší svatební mši, za kterou jsem následně pochválena oběma knězi.
 
A najednou to bylo tady. Moje dcera a její přítel vyzdobili dům i auta, moje maminka do mě ráno na zahradě kopla tři panáky hruškovice, do domu neustále proudili lidé, květiny a dary. Přijelo auto s občerstvením, kadeřník, kosmetička, tchýně mi přivezla pugét a má dcera mi pomohla do svatebních šatů. Během oblékání sarkasticky poznamenává, že pevně doufá, že toto je poslední svatba její matky, které se zúčastňuje (poprvé jsem se totiž vdávala, když ji bylo 6 let).

Před domem čekalo bílé BMW, které řídil náš přítel Roberto a kolona nablýskaných aut mohla vyrazit.


Pokaždé, když dnes jedu ke kostelu stejnou cestou, jako v ten den, přivřu oči a prožívám znovu a znovu ten krásný okamžik. Před kostelem vidím svého budoucího muže, kolem něj tančí náš fotograf Marco, a pak už události nabírají rychlý spád. Vstupujeme ruku v ruce do kostela, malá družička nám uteče k oltáři i s prstýnkama, procházíme kostelní uličkou, lidé nás zdraví, můj muž mi neustále opakuje, jak jsem krásná, kněz je nervózní a jeho svatební kázání nemá ani hlavu ani patu. Libuška čte v kostele Velepíseň lásky a emoce jí cloumají tak, že můj muž vytahuje mobil a chce volat 118. 



Na slib v italštine, nestačí jenom prosté Sí, je třeba toho napovídat trochu víc. Však znáte Italy, jsou ukecaní. Prstýnky, bouřlivý potlesk a kostelní zvony. Zasypáni dvěma tunami rýže vycházíme z kostela.


Musím ještě poděkovat všem 165 Fonsíkovým příbuzným a kamarádům (15 jich bylo ode mě), že se přišli podívat na Ikarův pád, aneb jak opět padla jedna legendární ikona, která se nikdy nehodlala ženit. 

I když jsem se musela olíbat s půlkou Itálie, byl to úžasný den. A dejte na mě, udělejte si život barevný, plný lásky, emocí a zážitků, bez ohledu na to, kolik vám je let .



Fotografie z rodinného alba ®Zuzana De Rosa

pondělí 1. srpna 2016

Rajčatové orgie po italsku

Italská kuchyně bez rajčat je jako Pisa bez Šikmé věže, Florencie bez Davida, Řím bez Kolosea, guláš bez papriky, Adam bez Evy…..prostě neúplná, nezajímavá, bez chuti. Ani si to raději nechci představovat. Tento červený plod z rajské zahrady je v italské kuchyni nenahraditelný a tvoří součást téměř každého jídla. 

ilustrační foto
Ale kde se vlastně vzalo to „červené ovoce“, které se dnes běžně dostává na náš stůl a připadá nám samozřejmé? Věděli jste, že rajče patří do stejné rodiny jako brambora a lilek, s kterými bylo přivezeno do Evropy po objevení Ameriky? Pochází z Peru a Ekvádoru a znali ho již staří Mayové a Aztékové. Díky červené barvě a svému tvaru, který připomíná srdce, bylo v minulosti symbolem lásky. Angličané ho nazývali love apple, Francouzi pomme d´amour, Němci liebes apfel. Po té, co se přestalo věřit na jeho magické schopnosti, začalo se mu říkat tomato, z aztéckého tomatl. 

ilustrační foto
Pro Italy bylo rajče ovšem vždycky pomo d´oro – pomodoro, čili zlaté jablko, žádné tomato. Jeho symbolika byla tak známá, že v roce 1640 italská šlechta darovala čtyři rostlinky kardinálu Richelieu na důkaz vděku. A když chtěl tenkrát mladý šlechtic vyjádřit lásku dámě svého srdce, daroval ji rostlinku rajčete. Rajče, na místo červené růže!


Za chvíli přijde opět čas jejich zrání a s ním také nutnost vyrobit z těchto sluncem provoněných rajčat passata di pomodoro , nebo-li hustou rajskou šťávu. Řeknete si asi – nic zvláštního, ale v případě, že se jedná o zpracování několika stovek kilogramů zralých rajčat po starém italském způsobu, téměř bez použití jakékoliv techniky, stává se z tohoto procesu rodinný obřad. 

ilustrační foto
Poprvé jsem to viděla před pár lety ve své budoucí toskánsko-neapolské rodině. Všichni členové rodiny, kteří zrovna nemuseli být v práci, se toho rána sešli ve starém statku, jehož jedna místnost sloužila právě k tomuto účelu. Vymyli několik obrovských cínových a hliníkových kotlů, ze zahrady přivezli asi 300 kg rajčat, která se nejdřív musela dobře umýt, odstranit zelené bubáky a překrojit napůl. Všichni si posedali na přepravky a pustili se do práce. Povídali si, smáli se a za všeobecného veselí probrali zbylou část rodiny, která se akce Pomodoro nezúčastnila. 

ilustrační foto
Mezitím pod kotli zapálili oheň a postupně do nich vsypávali rajčata. Každou chvíli někdo vstal a obrovskou vařechou promíchal obsah kotle, aby se rajčata nepřipalovala ze spodu. Na dno každého kotle vložili velký hladký kámen, který pomáhal rajčatům zůstat v nepřipáleném stavu. Rajčata se pomalu vařila, pouštěla šťávu a domem se linula krásná vůně. Do každého kotle se pak přidal velký trs bazalky a trochu soli. Nic víc. 

Blížilo se poledne, srpnové teploty dosahovaly 35°C i uvnitř statku, z kotlů se kouřilo a z nás lil pot. Představovala jsem si, že takhle nějak to asi vypadá v pekle, kde se v kotlích vaří duše hříšníků.

Tchýně se vytratila do kuchyně a za pár minut donesla občerstvení v podobě v troubě opečených plátků toskánského chleba s rajčaty a olivovým olejem, kterým se tady říká bruschette, k tomu doušek vína, téměř černé barvy. Zastávají tady názor, že „ víno osušuje pot“, já tedy nevím, jak komu, ale mně neosušilo vůbec nic. 

ilustrační foto
Posilněni jsme pak pokračovali v práci.

V tomto okamžiku přišla na řadu jediná vymoženost moderní techniky – elektrický strojek na odstranění slupek a jader ze šťávy. Přepasírovanou salsu jsme pak plnili do tmavých lahví a zavíčkovali. Na hořáky se postavily obrovské hliníkové sudy, které se vyložily starými prostěradly a na ně se pomalu kladly láhve s rajčatovou šťávou. Přikryly se dalšími prostěradly a zatížili kameny. Pomalu se připouštěla voda, ohřívala se k varu a sterilizovala tak šťávu ještě další hodinu. Lahve se nechaly v sudech vychladnout do druhého dne a pak se naskládaly do regálů. 

Z 300 kg rajčat bylo zhruba 150 lahví o objemu 0,7 l výborné přírodní, husté šťávy, bez konzervantů a dalších přísad. 

ilustrační foto

A toto se opakovalo několikrát během měsíce srpna. Je pravda, že s tím je trošku práce, ale vyplatí se. Navíc po práci každý dostal talíř horkých těstovin, přelitých právě udělanou salsou, na jejíž vůni žádný Ital nikdy nezapomene. 

ilustrační foto

A nejen Ital, i pro mě bude měsíc srpen už navždycky spojen s rajčatovými orgiemi.

Z rodinného alba:











pátek 15. července 2016

Můj hříšný muž

Já jsem blázen do Italů, můj muž zbožňuje blondýnky z východní a střední Evropy. Slova jako Rusko, Polsko, Česko, Slovensko, Litva či Ukrajina v něm vyvolávají exaktické stavy. On nevidí dané země, ale jejich ženy. A vidí je pacholek všechny. 

Když jsem se mu smála, že Italovi stačí vidět blonďaté koště a celý roztaje v přihlouplém úsměvu, tak mi bylo vysvětleno, že už dávno to nejsou jen blond vlasy, co Italy na nás přitahuje. Fyzické kouzlo je prý umocněno v jemných a něžných rysech obličeje, širokých lícních kostech,v krásných očích a úsměvu, který dokážeme oplatit. Říká: Siete di classe! Váš pohled je přímý a neuhýbá a váš úsměv má 1000 voltů. To je tak silný zásah elektrickým proudem, že to člověka poznamená na celý život. 

V záchvatu škodolibé upřímnosti odpovídám, že já totéž mohu říci o Italech. Většinou si ale vysloužím jen zavrčení. Můj drahý filosof totiž těžko snáší pomyšlení, že by se můj okruh zájmu o opačné pohlaví italské národnosti mohl rozšířit. Mou minulost nechce znát, úžíral by se žárlivostí, a já nejsem tak hloupá, abych mu ji do podrobna vyprávěla. 

Jsem přesvědčena, že mnoho Italů se už rodí se slabostí pro světlé ženy. Důkazem je mi příhoda, kterou mi vyprávěla tchýně. 

Když měl její syn 6 let a odvedla ho poprvé do školy, na uvítání prvňáčků byly přítomny 2 učitelky, protože se otvíraly dvě první třídy. Jedna paní učitelka byla tmavovlasá, typická Italka a druhá byla blondýnka. Při pohledu na ni se můj muž začal do školy těšit. Jaké bylo ovšem jeho zklamání, když byl přidělen do třídy paní učitelky s tmavými vlasy. Něco takového přece nemohl dopustit. Sbalil si tedy tašku a se sebevědomím ředitele školy opustil nechtěnou třídu a napochodoval přímo do třídy paní učitelky Blonďaté. Bez jediného slova se usadil do volné lavice a vybalil si věci. Marné bylo vysvětlování,že to nejde a po hodinovém přemlouvání byl vrácen zpět do třídy, kam patřil. Což ovšem neakceptoval, sbalil se podruhé a opustil školu. On přece do žádné školy chodit nemusí, nikoho o to nežádal, ale prosím, když už chtějí, aby tam chodil, bude chodit tam, kde je pěkná a blonďatá paní učitelka. Nepomohlo domlouvání matky ani výhrůžky jeho otce. Nakonec bylo po jeho a pěkná paní učitelka ho přijala pod ochranná křídla. Od té doby můj muž vždycky získal každou ženu, po které zatoužil. 

Když mi tak vyprávěl o svém životě, nevzpomínám sí, že by se byl zmínil o tom, že chodil s nějakou tmavovlasou ženou, opominu-li dívku, kterou údajně v 16 letech přivedl do jiného stavu. Přijeli tenkrát k nim domů její rozlícení rodiče a sesypali se na Fonsíkovu nebohou matku. Manželův přísný otec se právě chystal zabít syna, když se dívka přiznala, že si to vymyslela, aby ji Fonsi neopustil. 

Ženy, ženy ženy, to byl odpradávna jeden z hlavních zájmů toho pacholka. Říkával mi, nesnáším fotbal, ale miloval jsem, když byly důležité zápasy. Všichni ti hloupí chlapi seděli přilepení u televize nebo fandili na stadioně a jejich ženy byly opuštené doma. Bylo mi jich líto, a tak jsem se postaral, aby byly méně opuštěné. 

Po té, co padla železná opona a do Itálie začaly proudit davy blonďatých dívek, Fonsíkův život se proměnil v rajskou zahradu. Trhal jedno rajské jablko za druhým a ochutnal snad všechny odrůdy. 

Jeho rodina si zvykla a matka byla už dávno smířena s faktem, že takové štěstí, aby měla italskou snachu, ji nepotká. A opravdu nepotkalo. 

Fonsík zakončil svou donjuanskou dráhu v České kotlině, kam ovšem už několik let velmi rád jezdí v létě okukovat spoře oděné ženy a dívky, jejichž úsměv má oních zmíněných 1000 voltů. 

čtvrtek 14. července 2016

Jak se (ne)hubne v Itálii

Zhubnout v Itálii? Pro mě naprosto neřešitelný problém. Já vždycky zhubnu jen v Česku. 

Teď zrovna jsem se vrátila a známí Italové si mě se zájmem prohlíželi a ptali se mě, kolik jsem proboha za těch pár dnů doma zhubla? Já vlastně ani nevím, ale určitě něco jo, protože kalhoty jsou mi volné. Nevím, jestli je to tím, že když jsem doma, tak se v jídle odbývám, protože chci stihnout spoustu věcí za ten krátký čas, nebo je to jídlo, kterým se odbývám, bez zbytečných kalorií. 

Pobyt doma mi zkrátka svědčí. Dokonce i můj muž si mě vždycky podezřele prohlíží a začíná mít trapné dotazy, čím to je, že se vracím vždy tak nabitá pozitivní energií. Je ovšem pravda, že tentokrát se mi vůbec nechtělo vracet zpět do Itálie. Ačkoliv miluji to své Toskánsko nadevše, nerada jsem opouštěla ten rozkvetlý moravský ráj a klidně bych si pobyt o pár dnů prodloužila.

Po návratu mi ale na mysl vyvstala otázka, jak to zařídit, aby se ta kila zase nevrátila a aby si navíc nepřivedla své další bratříčky a sestřičky. 

Uvědomila jsem si, že v Česku chodím každé ráno s pejskem na dlouhatánskou procházku, což mému tělu prospívá. I zavedla jsem podobný režim v Itálii. Psa tady sice nemám, ale venčím manžela. Každé ráno v sedm mu udělám snídani a než odjede do práce, odvezu ho autem (ano, už řídím) do cca 4km vzdáleného baru, na který je zvyklý a kde si musí nutně dát pořádné kafe (to ranní s mlékem se nepočítá), aby nezkolaboval a mohl pracovat cca do 10,00, kdy je třeba opět natankovat. 

Poté ho zanechám svému osudu a vracím se zpět ty 4 kilometry po svých. Ranní slunce krásně hřeje a já mám po návratu blažený pocit, že jsem pro sebe něco udělala. Můj ostravský soused pan prof. Rajko Doleček by ze mě měl určitě velkou radost.

No jo, ale to bych se nesměla vracet přes město. Ze všech ranních barů a pekáren to voní široko daleko. Italové i zahraniční turisté sedí venku u stolečků, snídají a čtou noviny. Probouzí se ve mně touha udělat si stejnou ranní pohodu doma na terase a většinou neodolám a v pekárně si koupím ještě teplý naducaný a voňavý croissant, který si nechám přímo na místě naplnit spoustou vanilkového krému. S touto kořistí se pak vracím domů a veškeré spálené kalorie jdou vniveč. Prof. Rajko Doleček vztyčuje pohoršeně prst a já si toho dne slibuji, že na večeři už jenom salát. Většinou to dopadne tak, že zavolá tchýně, abychom se u ní stavili, že něco uvařila. To něco je samozřejmě kalorická bomba, které nelze odolat, navíc snězená až kolem deváté večer. A kila se znovu vrací a chechtají se mi za zády. 



A o víkendech to není lepší. Můj muž musí mít v každém případě těstoviny. Nevím, co to má za úchylku, cpát se jimi každý boží den, ale musela jsem se s tím smířit. Má to ale i své výhody. Uvařit těstoviny s něčím je otázka asi 10 minut. Takže v době kolem poledne, kdy se v Česku již kouří ze všech hrnců, já se škrabu za uchem a přemýšlím, co k obědu. Základ je svařená osolená voda, která vesele bublá v hrnci až do příjezdu manžela. Poté se do ní hodí nějaká těstovina a vedle v rendlíku se udělá omáčka. Pětiminutovka a Ital je spokojen. No řekněte, není to bájo. Pak stačí dát na stůl jen nějaké sezonní ovoce a je to. 

Na otázku moji maminky, co dělám k obědu, tedy odpovídám: osolenou vodu. Zní to tak dietně.

středa 13. července 2016

Jak (ne)odrovnat Itala

Musím říct, že česká kuchyně mi v Itálii téměř nechybí. Až na pár drobností jako je výborný český chleba, kyselé zelí nebo uzené maso, nemám za čím brečet. Zvlášť v létě si užívám hromady ovoce, zeleniny a ryb. Ovšem je pravda, že když se venku ochladí, mívám potřebu se realizovat v kuchyni a něco echt českého připravit.

A můj drahý většinou česká jídla sní, jenže po svém. No řekněte mi, jaký to má smysl zajídat chlebem bramborovou kaši s řizkem? Bylo mi vysvětleno, že maso se zeleninou se běžně v Itálii chlebem zajídá. Zeleninou byla myšlena ta bramborová kaše. Anebo, když jsem uvařila výbornou vepřovou se zelím a bramborovým knedlíkem. Jo, snědl to, dokonce si přidal, ale zbouchal k tomu půlku ciabatty. Do hovězího guláše si zamíchá kilo těstovin, takže už to není guláš, ale pasta al pomodoro. Prý u nás neumíme šetřit, oni by ten kotel guláše jedli týden a zasytili by tím celou  početnou rodinu.. 

Trpělivost holka, hlavně, že mu chutná. 

No ale zase na druhou stranu musím říct, že i Ital musel být v šoku z některých našich stravovacích návyků.

Vzpomínám si třeba, když byl poprvé před lety u mě na návštěvě v ČR, jedno z prvních jídel, které jsem mu naservírovala, byly špagety se sýrem a s kečupem, které jsem předtím nezapomněla řádně propláchnout ve studené vodě a rozvařit hodně do měkka. S láskou jsem mu celé to své dílo posypala 30% eidamem a doprostřed udělala důlek, který jsem vyplnila kečupem. Můžu vám říct, že tohle je perfektní návod, jak odrovnat Itala. Toho mého málem trefilo. Chvíli na to koukal, rýpnul do toho vidličkou a hele, zůstal mu na ni viset celý klobouk špaget. Pak se mě opatrně zeptal, zda v ČR děláme špagety tak, že když otočíš vidličkou, tak zároveň otočíš talířem a celým stolem? Nejapnou poznámku jsem přešla bez povšimnutí a řekla jsem mu, že může mít stejně rozvařené a slepené špagety i na sladko, pokud chce. S cukrem a s mákem, nebo další varianta s grankem. To už nevydržel a šel do obchodu mumlajíc, že tady určitě umře hlady. Ještě jsem za ním chtěla zavolat, že až se vrátí, tak mu to jídlo ohřeju v mikrovlnce, ale tady už jsem tušila, že se pohybuji na nebezpečné půdě a že bych mohla o svého Itala přijít ještě dřív než ho řádně poznám. Italové totiž přístroje typu mikrovlnka, varná konvice a někde dokonce i myčka nádobí, zasadně ignorují a nechápou, k čemu tyto mašinky jsou vůbec dobré, když jejich maminky se bez podobných nesmyslů obešly celý život.



Časem jsem pochopila, že pokud to chci s tím svým Makaronem vydržet, budu se muset vyvarovat některých hrubých chyb. Týkají se samozřejmě jídla, které je důležitou součástí každého mužského obyvatele Apeninského polostrova (hned po jeho matce).

1. Naučit se vařit správně těstoviny. (A věřte mi, že to zpočátku nebylo vůbec jednoduché)

2. Pamatovat si, že těstoviny na sladký způsob lije Ital za stálého míchání do toaletní mísy.

3. Obejít se bez domácích eletrospotřebičů a nedivit se, když Ital lije do varné konvice mléko (pokud možno jej nezabít a s láskou mu vysvětlit jako tříletému dítěti, že varná konvice slouží pouze pro ohřev vody).

4. Do tradičních italských receptů nikdy nevnášet prvky české fantazie.

5. Kečup patří pouze na hranolky v Mc Donaldu, v žádném případě se nepřidává do italských pokrmů.

6. Smířit se s faktem, že nikdy nebudu umět vařit tak dobře jako moje italská tchýně.



No ale to jsou v podstatě maličkosti, odměnou nám je, že se spolu prochechtáváme životem. 

A určitě nejsem sama, kdo je na tom podobně. Vzpomínám si, jak jsem brečela smíchy, když jedna má známá Češka, která taky žije v Itálii, psala na FB obsah smsky, kterou ji poslal manžel na cestě z práce: MAM LAT JAK LEF (= mám hlad jako vlk).



Kvůli těmto okamžikům přece stojí za to dělat kompromisy.

středa 29. června 2016

Italové nemají nohy

Vladimír Neff v prvním díle své trilogie Královny nemají nohy popisuje situaci, kdy dvorská etiketa zakazuje mluvit o královniných nohách, protože královny nechodí, ale přemísťují se z místa na místo. Někdy mám pocit, že Italové Neffův román četli velmi pozorně a mám silné podezření, že i oni postrádají dolní končetiny. A pokud je mají, rozhodně je neumí využívat.

Ital zásadně nechodí, ale přemísťuje se. A to automobilem. Každá rodina vlastní 2-3 kusy tohoto dopravního prostředku, takže není divu, že Itálie je ucpaná k prasknutí. Tam, kde v Česku potkáte maximálně babičku s roštím či kouzelnou slánkou, tam v Itálii profrčí hned čtyři auta za minutu.
Do místního baru, na poštu u domu, do kostela i do blízkého obchodu pro chleba se jede autem. Chodit pěšky? No zbláznili jste se !?

Můj muž je také prototypem takového Itala. Je schopen několik desítek minut kroužit kolem místa, kde chce zaparkovat, jen aby byl co nejblíž cíli a nemusel udělat ani ty dva pomyslné kroky. Je mu jedno, že asi deset metrů od něj je několik volných parkovacích míst. Tak daleko on přece stát nebude. V těchto okamžicích se pevně držím sedadla, abych mu nevydrápala oči. Dokonce není líny si telefonicky předem u místní policie zajistit volný průjezd centrem města, kterým hodlá profrčet. Takže běžně projíždíme centrem Luccy, Pisy či Florencie, kam je běžnému smrtelníkovi vjezd zakázán pod pokutou ve výši měsíčního výdělku.

Když za mnou před lety poprvé přijel, protáhla jsem ho Prahou a ukázala mu ty nejvýznamnější památky. Samozřejmě jsme chodili pěšky. Až po čase se mi přiznal, že si z toho nic nepamatuje, protože se musel pekelně soustředit na to chození a doufá, že už nikdy nic podobně frustrujícího nezažije.
Ale musím se pochválit. Díky mému blahodárnému vlivu na jeho psychiku, přišel postupně i on na to, že se dostává do věku kardiaků a že pouze pohyb na kancelářské židli není úplně to pravé ořechové pro jeho zdraví, a začali jsme spolu opět chodit :-). Tedy, nesmí být ani zima ani horko ani tma a nesmí pršet. Pokud jsou tyto podmínky splněny, tak se jde někam pěšky.

Evviva ! Trvalo mi to téměř deset let, ale dokázala jsem to. Je fakt, že takový Meresjev se naučil chodit bez nohou mnohem dřív než můj muž s nohama, ale na Itala nesmíte spěchat.

V Itálii má zkrátka všechno svůj čas.

pátek 6. května 2016

Jak šel Ital poprvé do světa

Ty ses úplně zbláznil, nejezdi tam, chytnou tě a vykuchají ti orgány! zrazoval Itala od cesty do Česka jeho přítel Vincenzo. 

Jenže marně, Ital byl již chycen. Ta žena je tak okouzlující, je blonďatá a má tak krásně kypré tvary přesně tam, kde je to třeba. Tu musím poznat stůj co stůj. A jediný orgán, který hodlám v Česku zanechat, je srdce, pravil Ital a vyrazil autem směrem na letiště v Římě.

Je to přesně 10 let, co jsme se poznali. Na internetu. Nejdřív jsme si 2 měsíce psali a telefonovali, ale když účty za telefon začaly dosahovat výše zpáteční letenky Řím-Praha, rozhodl se Ital již déle neotálet a pustit se dobrodružství vstříc.

Musím podotknout, že to byla jeho první cesta letadlem. Do té doby cestoval pouze autem a v zahraničí byl snad jen v Německu a v Albánii, když po práci a o víkendech jezdil s pohřebákem, aby si přivydělal.

Ten můj italský živočich je přesným obrazem Cutugnovy písničky Sono l´Italiano, zrovna takový jihoitalský konzervativní typ. Vášnivý a nezastavitelný, pokud hodlá dosáhnout svého cíle, bez znalosti základní angličtiny hnán do říše divokých Slovanů. Asi neznal staré latinské označení pro tyto končiny Hic sunt leones (zde jsou lvi... nebo lvice?).

Nicméně, podrobnosti jeho anabáze se dozvídám postupně až teď. No ani se moc nedivím, že se tenkrát nepochlubil.

Po té, co překonal 400 km autem z Florencie do Říma, na Fiumincinu našel příslušný check-in a snažil se vrýt si do paměti tváře lidí, kteří s ním odlétali do Prahy. Půjdu za nima, říkal si, tak se aspoň nemůžu ztratit. 
Nevím, zda jste si vědomi, jak obrovské je letiště Fiumincino. Pokud máte gate na vzdáleném termínálu, potřebujete aspoň půl hodiny, než se tam dostanete. Jezdí tam dokonce vlak. Vlak uvnitř letiště. 

A tak Ital šel a šel, šel a šel a pořád to nemělo konce. Slibovaný gate do Prahy stále nikde. Jako klíště se držel Čechů, kteří šlapali před ním a brebentili něco ve své pro něj barbarské hatmatilce. Když nastoupili do vlaku oni, nastoupil také, když vystoupili, vystoupil s nimi. Tak, teď už se mi nemůže nic stát, oddychl si, když konečně dorazili k bráně, která ho měla vypustit z bezpečí italské holinky.

Jenomže, stát před branami Tróje a dobýt Tróju, jsou dvě rozdílné věci. Jak už to tak bývá, letadla občas narolují jinam, než je stanoveno a změní gate, což se stalo i tenkrát. Ital lelkoval po okolí, četl noviny a nevnímal svět, takže ani nezaslechl příslušné hlášení. Když procitl, byl už čas odletu a na gatu nikdo. Byl tam sám. V absolutní panice začal hledat známé tváře, ale marně. Nenapadlo ho nic lepšího než zacloumat zamčeným turniketem, který okamžitě spustil alarm. Ke gatu se začala sbíhat ozbrojená ochranka. V posledním okamžiku Ital zahlédl tvář Čecha z check-inu a rozběhl se směrem k jeho rodině, kde dělal, že je vzdálený strýc z Moravy. Gate do Prahy se otevřel a zpocený Ital prošel kontrolou do letadla, pozorujíc v dálce  naštvané policisty, kteří stále hledali narušitele. 
Cesta na Vyšehrad byla volná.

O pobytu a našem prvním setkání se zde rozepisovat snad ani nebudu. Až na Italova dvě přeražená žebra (následek uklouznutí ve vaně) vše proběhlo v pohodě a v klidu. 

Přišel čas odletu a Italova anabáze číslo dvě začala. Člověk by řekl, že po prvním zkušebním letu rovnou z Říma už věděl, jak na to. Ale nikoliv. Bylo mu souzeno získat ještě další, nové zkušenosti.

Poté, co jsem ho po romantickém rozloučení u kontrolní přepážky nechala svému osudu, Ital zamířil ke svému gatu. Pražský terminál 2 není nijak velký, takže ztratit se tam v podstatě nedá, ale přesto skrývá několik záludností, jak se záhy ukázalo. Ital si tedy vykračuje halou, zlomená žebra bolí, takže se spíš sune, a hledá gate číslo 10. Míjí gaty s číslem 1,2,3,4,5,6,7,8,9... a 10 nikde. Takže se vrací 9,8,7,6,5,4,3,2,1... a 10 zase nikde. No porca madonna, kde je ta desítka? Přece ji mezitím nezrušili. 


Zraněný Ital pobíhá halou, nemá se koho zeptat, protože netuší jak by to provedl, angličtinu neovládajíc, a čas odletu již minul. Tu slyší z amplionu Mister De Rosa go to gate number 10. 

To byste mi měli nejdřív říct, kde mám ten zasraný gate number 10 hledat? Sípe pan De Rosa bezradně. Tu si všimne, že někteří cestující mizí neznámo kam po schodech dolů. A protože nemá co ztratit, zamíří tam taky. Žebra bolí, ale gate number 10 je konečně na dohled. V suterénu! 

Ital dobíhá ke kontrole, dvě letušky ho berou pod křídlo a utíkají s ním k autu bezpečnostní kontroly, které ho veze k letadlu. Schody znovu přirážejí a pan De Rosa sebevědomě vstupuje do letadla společností Alitalia. Všichni cestující si ho prohlížejí. Někteří naštvaně, protože kvůli blbovi je opožděna spousta letů, jiní obdivně pokyvují hlavou a říkají si: Hmmmm... to bude asi nějaké velké zvíře, když má soukromý odvoz až k letadlu. 

No a já si po několika letech tohle zvíře vzala. Prý jsem masochista.

Follow my blog with Bloglovin

čtvrtek 21. dubna 2016

Můj (ne)přítel automobil

Já a automobil máme spolu takový zvláštní vztah-nevztah. Toužíme po sobě, ale nejsme příliš kompatibilní. Řízení mě v útlém mládí nikdy neoslovilo a to se mi na stará kolena vymstilo.

Nikdy jsem netoužila kroutit volantem a vzrušeně posunovat převodovku na stupnici čísel od jedné do pěti. Jsem holka z velkoměsta, kde jsem auto nikdy nepotřebovala. Integrovaný dopravní systém zde fungoval vždy na jedničku, každých 100m byla k dispozici zastávka nějakého dopravního prostředku a čekací doby zhruba desetiminutové. K čemu tedy auto? Do přírody jsem vyjížděla na kole a ven z města vlakem, který sliboval zážitky a dobrodružství.

Oba moji rodiče byli moderní a pokrokoví a oba řídili auto od mládí. Moje maminka byla navíc výborná řidička a vozila můj zadeček celé mé dětství všude autem. Možná tady byl zakopaný pes. Auto byla nuda, já chtěla jezdit vlakem.
Táta mi poprvé zaplatil autoškolu, když mi bylo sedmnáct a poté v pětadvaceti. V obou případech se peníze vždycky někam zakutálely a já do autoškoly nikdy ani nevkročila. Otec pak nade mnou zlomil hůl a odmítl nadále ze sebe dělat blbce.

Lehkomyslně jsem téma auto hodila za hlavu. Však on se vždycky někdo najde, kdo mě sveze, když to bude nevyhnutelné. Nebylo to ale vždycky tak jednoduché. Můj první manžel by se dal charakterizovat jako takový líný Fitipaldi. Jezdil bravurně, ale jen když musel. Byl líný se o auto starat a jezdit se mu nechtělo. Jednou ho dokonce vykázali z myčky, že tak špinavé auto odmítají pustit pod kartáče. A protože si rád dal pivo, tak se i on jednou pokusil naučit mě řídit, abych mohla eventuálně zaskočit v případě nouze. Poprvé jsem vyjela na starém letišti u Týna nad Vltavou. A musím říct, že na rozjezdové dráze pro letadla mi to šlo velmi dobře. Horší to už bylo na úzké příjezdové cestě, kde jsem se střetla s traktorem. Tím pro mě na dlouhou dobu moje automobilová kariéra skončila.

Udělat si autoškolu mě donutil až můj současný italský manžel. Už tenkrát mě varoval, že na toskánském venkově nemají ponětí, jak vypadá tramvaj a rozhrkaný minibus zde projíždí (a nebo taky neprojíždí) 3-4x denně. A protože láska je mocná čarodějka, nechala jsem se přesvědčit a autoškolu jsem nakonec udělala. Pravdou ovšem je, že dodnes, nevím, jak jsem to dokázala. V autoškole mě učila strašně prima ženská, s kterou jsme si báječně pokecaly, ale řídit mě bohužel nenaučila. Myslím, že v den mé zkoušky byla nervozní víc než já. Teorii jsem udělala bravurně, to bych si fakt připadá trapně, kdyby ne. A pak se šlo na jízdy. Můj inspektor byl růžolící strejda s pivním pupíkem, který se rozsvítil jako lampión, když mě uviděl. Koukal na mě jako na svatý obrázek a pořád mi něco povídal a dělal vtipy. Když jsem mu pak začala vyprávět o Itálii, tak to už byl úplně v agónii a neschopen vykonávat svoji práci. Poslouchal mě jak Zikmund Hanzelku a vůbec nedával pozor na to, jak řídím. Občas jsem zaregistrovala smrt v očích mé učitelky, která seděla vedle, a to jsem si řekla, že asi někde bylo něco špatně, ale jinak dobrý. Projela jsem i tu nejobávanější křižovatku právě v okamžiku, kdy kostelní hodiny odbíjely pravé poledne a cesty byly úplně prázdné. Dojela jsem zpátky před inspektorát, strejda si něco poznamenal do notesu, sdělil mi, že jsem zkoušku udělala a pozval mě na večeři.

A tím opět moje automobilová kariéra skončila. Neměla jsem delší dobu k dispozici nic, co bych mohla řídit a když jsem se pak odstěhovala do Itálie, tak už jsem to zase neuměla. Navíc, když jsem viděla způsob italského řízení, tak jsem se ráda a dobrovolně svěřila do rukou profesionálů a mého oblíbeného jízdního kola. Bydlím na malém městě v Toskánsku, ale toto poklidné městečko se každý den v 18,00 mění v milánskou metropoli. Neznají tady blinkry ani přednost v jízdě, semafory vnímají jako okrasnou výzdobu silnic, jako roztomilá světýlka, která mají svými barvičkami rozveselit den. Jenom pomyšlení, že mám do této nekontrolované džungle vyjet autem, mi zvyšuje srdeční tep na 220 za minutu.

Přesto všechno mě k tomu autu něco stále táhne. Nadcházející zatmění slunce má pravděpodobně nějaký divný vliv na moje racionální myšlení. Asi si objednám kondiční jízdy. Držte mi palce.

středa 23. března 2016

Kytky kam se podíváš

Těším se na něj každý rok a pokaždé se nemůžu dočkat. Festa Santa Maria in Selva, první jarní vlaštovka a velký svátek květin, který se u nás koná vždy na konci března.

ilustrační foto
V malém městečku Borgo a Buggiano to žije už od sobotního rána. Vyvýšený prostor před kostelem již tradičně obsazují pěstitelé, kteří vás zaplaví květinami, bylinami, citrusy, ovocnými stromky, sazenicemi a dalšími rostlinkami, nad kterými roztaje duše každého zahrádkáře. A Toskánci si na své zahrady velmi potrpí, to je všeobecně známo.



My jsme se sem s Italem vypravili tentokrát až v něděli, hned poté, co jsme posvětili olivové větvičky. Pomalu a ruku v ruce jsme prošli celý trh a všechny stánky, zastavili se u každého s tradičními toskánskými potravinami, ochutnali hlavně sýry a salámy, koupili domů porchettu a toskánské klobásky a přenesli vše do auta, jelikož pak následoval tradiční nákup květin a bylin a na to jsme potřebovali volné ruce. 





Chodím od jednoho pěstitele k druhému, vybírám tu levanduli, tu bazalku, tu citrónový tymián, šalvěj či oregáno a plnou náruč máty, kterou milujeme a používáme ji s citrónem do chlazených nápojů po celé léto. Každou tašku pak vrazím Italovi do ruky a jdu vybírat dál. Co na tom, že útrpně zvedá oči k nebi a neříká nic. Vůbec nic! Což je asi nejhorší z možných variant. Však on roztaje až mu bylinky provoní pečínku nebo porci ravioli na másle a na šalvěji.



Nevím kam dřív, lákají mě mě barevné hortensie, poupata azalek, muškáty, japonské kamélie a další, které ani neumím pojmenovat. Taky tak milujete květiny?







 




Tradiční trh Santa Maria in Selva se zde koná už od 14. století a stejně jako v předchozích letech a staletích otevřel bránu jara.


Pokud není uvedeno jinak, fotografie jsou z mého soukromého arvchivu.