pátek 6. května 2016

Jak šel Ital poprvé do světa

Ty ses úplně zbláznil, nejezdi tam, chytnou tě a vykuchají ti orgány! zrazoval Itala od cesty do Česka jeho přítel Vincenzo. 

Jenže marně, Ital byl již chycen. Ta žena je tak okouzlující, je blonďatá a má tak krásně kypré tvary přesně tam, kde je to třeba. Tu musím poznat stůj co stůj. A jediný orgán, který hodlám v Česku zanechat, je srdce, pravil Ital a vyrazil autem směrem na letiště v Římě.

Je to přesně 10 let, co jsme se poznali. Na internetu. Nejdřív jsme si 2 měsíce psali a telefonovali, ale když účty za telefon začaly dosahovat výše zpáteční letenky Řím-Praha, rozhodl se Ital již déle neotálet a pustit se dobrodružství vstříc.

Musím podotknout, že to byla jeho první cesta letadlem. Do té doby cestoval pouze autem a v zahraničí byl snad jen v Německu a v Albánii, když po práci a o víkendech jezdil s pohřebákem, aby si přivydělal.

Ten můj italský živočich je přesným obrazem Cutugnovy písničky Sono l´Italiano, zrovna takový jihoitalský konzervativní typ. Vášnivý a nezastavitelný, pokud hodlá dosáhnout svého cíle, bez znalosti základní angličtiny hnán do říše divokých Slovanů. Asi neznal staré latinské označení pro tyto končiny Hic sunt leones (zde jsou lvi... nebo lvice?).

Nicméně, podrobnosti jeho anabáze se dozvídám postupně až teď. No ani se moc nedivím, že se tenkrát nepochlubil.

Po té, co překonal 400 km autem z Florencie do Říma, na Fiumincinu našel příslušný check-in a snažil se vrýt si do paměti tváře lidí, kteří s ním odlétali do Prahy. Půjdu za nima, říkal si, tak se aspoň nemůžu ztratit. 
Nevím, zda jste si vědomi, jak obrovské je letiště Fiumincino. Pokud máte gate na vzdáleném termínálu, potřebujete aspoň půl hodiny, než se tam dostanete. Jezdí tam dokonce vlak. Vlak uvnitř letiště. 

A tak Ital šel a šel, šel a šel a pořád to nemělo konce. Slibovaný gate do Prahy stále nikde. Jako klíště se držel Čechů, kteří šlapali před ním a brebentili něco ve své pro něj barbarské hatmatilce. Když nastoupili do vlaku oni, nastoupil také, když vystoupili, vystoupil s nimi. Tak, teď už se mi nemůže nic stát, oddychl si, když konečně dorazili k bráně, která ho měla vypustit z bezpečí italské holinky.

Jenomže, stát před branami Tróje a dobýt Tróju, jsou dvě rozdílné věci. Jak už to tak bývá, letadla občas narolují jinam, než je stanoveno a změní gate, což se stalo i tenkrát. Ital lelkoval po okolí, četl noviny a nevnímal svět, takže ani nezaslechl příslušné hlášení. Když procitl, byl už čas odletu a na gatu nikdo. Byl tam sám. V absolutní panice začal hledat známé tváře, ale marně. Nenapadlo ho nic lepšího než zacloumat zamčeným turniketem, který okamžitě spustil alarm. Ke gatu se začala sbíhat ozbrojená ochranka. V posledním okamžiku Ital zahlédl tvář Čecha z check-inu a rozběhl se směrem k jeho rodině, kde dělal, že je vzdálený strýc z Moravy. Gate do Prahy se otevřel a zpocený Ital prošel kontrolou do letadla, pozorujíc v dálce  naštvané policisty, kteří stále hledali narušitele. 
Cesta na Vyšehrad byla volná.

O pobytu a našem prvním setkání se zde rozepisovat snad ani nebudu. Až na Italova dvě přeražená žebra (následek uklouznutí ve vaně) vše proběhlo v pohodě a v klidu. 

Přišel čas odletu a Italova anabáze číslo dvě začala. Člověk by řekl, že po prvním zkušebním letu rovnou z Říma už věděl, jak na to. Ale nikoliv. Bylo mu souzeno získat ještě další, nové zkušenosti.

Poté, co jsem ho po romantickém rozloučení u kontrolní přepážky nechala svému osudu, Ital zamířil ke svému gatu. Pražský terminál 2 není nijak velký, takže ztratit se tam v podstatě nedá, ale přesto skrývá několik záludností, jak se záhy ukázalo. Ital si tedy vykračuje halou, zlomená žebra bolí, takže se spíš sune, a hledá gate číslo 10. Míjí gaty s číslem 1,2,3,4,5,6,7,8,9... a 10 nikde. Takže se vrací 9,8,7,6,5,4,3,2,1... a 10 zase nikde. No porca madonna, kde je ta desítka? Přece ji mezitím nezrušili. 


Zraněný Ital pobíhá halou, nemá se koho zeptat, protože netuší jak by to provedl, angličtinu neovládajíc, a čas odletu již minul. Tu slyší z amplionu Mister De Rosa go to gate number 10. 

To byste mi měli nejdřív říct, kde mám ten zasraný gate number 10 hledat? Sípe pan De Rosa bezradně. Tu si všimne, že někteří cestující mizí neznámo kam po schodech dolů. A protože nemá co ztratit, zamíří tam taky. Žebra bolí, ale gate number 10 je konečně na dohled. V suterénu! 

Ital dobíhá ke kontrole, dvě letušky ho berou pod křídlo a utíkají s ním k autu bezpečnostní kontroly, které ho veze k letadlu. Schody znovu přirážejí a pan De Rosa sebevědomě vstupuje do letadla společností Alitalia. Všichni cestující si ho prohlížejí. Někteří naštvaně, protože kvůli blbovi je opožděna spousta letů, jiní obdivně pokyvují hlavou a říkají si: Hmmmm... to bude asi nějaké velké zvíře, když má soukromý odvoz až k letadlu. 

No a já si po několika letech tohle zvíře vzala. Prý jsem masochista.

Follow my blog with Bloglovin

4 komentáře:

  1. Nejmilejší Signoro, sedím na letišti, čekám na letadlo a směju se až se za břicho popadám :-D
    Ať vám to tak bájo klape ať se děje co se děje další dekádu!! :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Nejmilejší Anýzku, děkuji za komentář i za přání. Pokud to moje italské zvíře nebude nic vyvádět, tak se možná dožijeme i stovky :-) Šťastný let a brzký návrat do Provance.

    OdpovědětVymazat
  3. Tak to je vážně krásně napsané! Láska je láska :)

    NEPLECHA NA PLECHU

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Vaše komentáře, postřehy nebo jenom úsměv.