čtvrtek 21. dubna 2016

Můj (ne)přítel automobil

Já a automobil máme spolu takový zvláštní vztah-nevztah. Toužíme po sobě, ale nejsme příliš kompatibilní. Řízení mě v útlém mládí nikdy neoslovilo a to se mi na stará kolena vymstilo.

Nikdy jsem netoužila kroutit volantem a vzrušeně posunovat převodovku na stupnici čísel od jedné do pěti. Jsem holka z velkoměsta, kde jsem auto nikdy nepotřebovala. Integrovaný dopravní systém zde fungoval vždy na jedničku, každých 100m byla k dispozici zastávka nějakého dopravního prostředku a čekací doby zhruba desetiminutové. K čemu tedy auto? Do přírody jsem vyjížděla na kole a ven z města vlakem, který sliboval zážitky a dobrodružství.

Oba moji rodiče byli moderní a pokrokoví a oba řídili auto od mládí. Moje maminka byla navíc výborná řidička a vozila můj zadeček celé mé dětství všude autem. Možná tady byl zakopaný pes. Auto byla nuda, já chtěla jezdit vlakem.
Táta mi poprvé zaplatil autoškolu, když mi bylo sedmnáct a poté v pětadvaceti. V obou případech se peníze vždycky někam zakutálely a já do autoškoly nikdy ani nevkročila. Otec pak nade mnou zlomil hůl a odmítl nadále ze sebe dělat blbce.

Lehkomyslně jsem téma auto hodila za hlavu. Však on se vždycky někdo najde, kdo mě sveze, když to bude nevyhnutelné. Nebylo to ale vždycky tak jednoduché. Můj první manžel by se dal charakterizovat jako takový líný Fitipaldi. Jezdil bravurně, ale jen když musel. Byl líný se o auto starat a jezdit se mu nechtělo. Jednou ho dokonce vykázali z myčky, že tak špinavé auto odmítají pustit pod kartáče. A protože si rád dal pivo, tak se i on jednou pokusil naučit mě řídit, abych mohla eventuálně zaskočit v případě nouze. Poprvé jsem vyjela na starém letišti u Týna nad Vltavou. A musím říct, že na rozjezdové dráze pro letadla mi to šlo velmi dobře. Horší to už bylo na úzké příjezdové cestě, kde jsem se střetla s traktorem. Tím pro mě na dlouhou dobu moje automobilová kariéra skončila.

Udělat si autoškolu mě donutil až můj současný italský manžel. Už tenkrát mě varoval, že na toskánském venkově nemají ponětí, jak vypadá tramvaj a rozhrkaný minibus zde projíždí (a nebo taky neprojíždí) 3-4x denně. A protože láska je mocná čarodějka, nechala jsem se přesvědčit a autoškolu jsem nakonec udělala. Pravdou ovšem je, že dodnes, nevím, jak jsem to dokázala. V autoškole mě učila strašně prima ženská, s kterou jsme si báječně pokecaly, ale řídit mě bohužel nenaučila. Myslím, že v den mé zkoušky byla nervozní víc než já. Teorii jsem udělala bravurně, to bych si fakt připadá trapně, kdyby ne. A pak se šlo na jízdy. Můj inspektor byl růžolící strejda s pivním pupíkem, který se rozsvítil jako lampión, když mě uviděl. Koukal na mě jako na svatý obrázek a pořád mi něco povídal a dělal vtipy. Když jsem mu pak začala vyprávět o Itálii, tak to už byl úplně v agónii a neschopen vykonávat svoji práci. Poslouchal mě jak Zikmund Hanzelku a vůbec nedával pozor na to, jak řídím. Občas jsem zaregistrovala smrt v očích mé učitelky, která seděla vedle, a to jsem si řekla, že asi někde bylo něco špatně, ale jinak dobrý. Projela jsem i tu nejobávanější křižovatku právě v okamžiku, kdy kostelní hodiny odbíjely pravé poledne a cesty byly úplně prázdné. Dojela jsem zpátky před inspektorát, strejda si něco poznamenal do notesu, sdělil mi, že jsem zkoušku udělala a pozval mě na večeři.

A tím opět moje automobilová kariéra skončila. Neměla jsem delší dobu k dispozici nic, co bych mohla řídit a když jsem se pak odstěhovala do Itálie, tak už jsem to zase neuměla. Navíc, když jsem viděla způsob italského řízení, tak jsem se ráda a dobrovolně svěřila do rukou profesionálů a mého oblíbeného jízdního kola. Bydlím na malém městě v Toskánsku, ale toto poklidné městečko se každý den v 18,00 mění v milánskou metropoli. Neznají tady blinkry ani přednost v jízdě, semafory vnímají jako okrasnou výzdobu silnic, jako roztomilá světýlka, která mají svými barvičkami rozveselit den. Jenom pomyšlení, že mám do této nekontrolované džungle vyjet autem, mi zvyšuje srdeční tep na 220 za minutu.

Přesto všechno mě k tomu autu něco stále táhne. Nadcházející zatmění slunce má pravděpodobně nějaký divný vliv na moje racionální myšlení. Asi si objednám kondiční jízdy. Držte mi palce.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Vaše komentáře, postřehy nebo jenom úsměv.