středa 10. srpna 2016

Mé italské svatební zvony

Letos to budou už dva roky, co má velká tlustá italská svatba skončila a já si dodnes musím pomocí fotek uvědomovat, co jsem to vlastně provedla a co se v ten den semlelo, jelikož si z něj pamatuji pramálo.

Amore, kde bys chtěla mít svatbu, v Česku nebo v Itálii? zeptal se mě neprozřetelně Ital, ale vzápětí své otázky litoval.

Určitě v Itálii, lásko, odvětila jsem něžně, ale rozhodně po té, co mě požádal o ruku.

A jsi si naprosto jistá? pípnul Ital zoufale, ale to už se začal smiřovat s faktem, že ho čeká náročný rok.


Jistá jsem si byla, ale rozhodně ne připravena na to, co mě čeká. Tak nějak totiž začala má svatební anabáze, která trvala 9 měsíců. To je skoro jako přivést na svět dítě. A byl to tedy opravdu porod, to vám řeknu.

Na stará kolena jsem se zbláznila. Bylo mi 40, když jsem se zamilovala do Itala, opustila Českou kotlinu, kompletně změnila život a nakonec jsem si dotyčného Itala vzala. Zde by mohl příběh skončit, tečka a hotovo. Jenže…..............

Když si berete Itala, který ač vyrostl v Toskánsku, má jižanské kořeny a počet členů jeho blízké rodiny přesahuje číslo dvěstě, tak to je na delší vyprávění. V tomto případě musíte opravdu pozvat všechny a jen tiše doufat, že alespoň polovina Italů bude líná a zústane doma. Zázrak se ale nekonal, přijelo jich 180.

Abyste rozuměli, můj muž má tak trochu krev v barvě inkoustu. Jeho příjmení je De Rosa a jeho rodiště v Kampánii se jenom hemží jeho přímými i nepřímými příbuznými: obchody De Rosa, lékárna De Rosa, autoopravna De Rosa, kamenictví De Rosa, restaurace De Rosa, pohřební služba De Rosa… je to fascinující a úsměvné. Tak nějak se asi cítil král Miroslav, když objížděl své panství. Chybí tam jen ten zpívající švec, jelikož zpívati je dovoleno.

Kostel sv. Petra Apoštola a Marka Evangelisty v Pieve a Nievole
Dohodli jsme se, že svatba bude v našem místním kostele. Já, ač nevěrec, jsem se do něj opravdu zamilovala, protože je nádherný. Zvenku středověký, s románskou rotundou a toskánskou zvonicí, celý obložený kamenem a uvnitř…. uvnitř svítí slunce. Ohromí vás paleta jasných a slunečných barev, jednoduchý, bez nadměrného množství svatých a obvyklého zatuchlého puchu.

Kostel sv. Petra Apoštola a Marka Evangelisty v Pieve a Nievole
Jenže, stát před branami Tróje a dobýt Tróju jsou dvě různé věci. 
Jsem nevěřící, rozvedená, s dospělou dcerou. Problém se zdál být neřešitelný. Naštěstí se mi podařilo okouzlit místního kněze, který to tady má pod palcem. Nikdo ho tady nemá rád, ale z nějakého důvodu on má rád mě, a to bylo pro tuto chvíli rozhodující. Takže stalo se nemožné a don Alberto nám dal zelenou. 

Začala jsem chodit na katechismus (!), který jsem do té doby znala jen z historických knih. Každý týden skoro 4 měsíce. Další lahůdka pak byl povinný 3 měsíční předmanželský kurz. Pro mě naprostá fraška a ztráta času. 
První manželství jsi nezvládla, tak na to druhé zkrátka potřebuješ kurz, pravil Ital.

Následovalo biřmování biskupem, vyřízení dokumentů na konzulátě, vypsání ohlášek na úřadě a v kostele. Samozřejmostí pak byla každou neděli mše svatá a nakonec jsem musela zvládnout i zpověď. Ještě teď jdou na mě mdloby, když si na to vzpomenu.


Ale věci se pomalu dávaly do pohybu. Byla vybrána lokalita, catering, začaly zkoušky šatů, výběr prstenů, byla domluvena květinová výzdoba, fotograf, Dj, kadeřník, kosmetička. Svatební oznámení vytištěno ve dvou jazycích našlo své adresáty a magický den se začal přibližovat mílovými kroky. Zní to všechno tak jednoduše, ale byl to běh na dlouhou trať a já mám dnes pocit, že z organizování svateb bych mohla klidně habilitovat. 


Moje maminka nad námi lomila rukama a říkala, že jsme se zbláznili dělat takovou obrovskou svatbu v našem věku. Byla by nejradši, abychom se vzali v Ostravě na úřadě, ona by doma udělala občerstvení s chlebíčkama, pustila duo Yamaha a bylo by to. Úžasný nápad! Vše ale bylo jinak.

Šaty jsem měla krémově bílé s vlečkou, žádný kostým, jak mi bylo taktně naznačováno. Když nevěsta, tak se vším všudy. Nemohla jsem se přece prezentovat před tolika hosty jako nechtěná teta z Moravy. 

Jsem toho názoru, že v určitých životních situacích nemá hrát věk žádnou roli. A tohle byla jedna z nich.

Pro svatební veselí jsme vybrali krásné a historické prostředí Medicejské villy, s rozlehlou zahradou určenou pro aperitiv, a velkým sálem pro svatební hostinu. 

Cateringová společnost naštěstí pochopila, že novomanželé si jídla ve svůj velký den příliš neužijí a týden před svatbou nám vystrojili ochutnávku našeho menu jen pro nás dva. Mohli jsme tedy v klidu vychutnat vše, co bylo objednáno pro hosty. 

Už jen to byl samo o sobě zážitek. Představte si velký zdobený sál obrovské luxusní vily, kde je stůl jen pro vás. Tlumené osvětlení, svíčky, hudba a personál, který je pouze k vaší dispozici. Máte vlastního kuchaře, číšníka na jídlo a zvlášť číšníka na víno. Přípitek, malý aperitiv, předkrmy, dva první chody, dva druhé chody, ovoce, dort, káva, digestiva. Připadala jsem si jako v americkém filmu.

Nakonec večera nás přišel pozdravit šéf cateringové společnosti doladit poslední detaily.

Několik dnů před svatbou mi kněz dal podklady k vytvoření svatební mše, protože je to prý na nás. Jak si jí sestavíme, takovou ji budeme mít. Samozřejmě musíme dodržet dané schéma. 

Do prvního čtení bych ráda zařadila Velepíseň lásky od sv. apoštola Pavla. Je překrásná, znáte ji? "Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon....."

Mohu ji tam dát, Done Alberto? Kněz ovšem záporně kývá hlavou. Není uvedena v podkladech, takže to nejde. Nevzdávám se ale. Za lásku se musí bojovat. Církvi nedávám šanci a Velepíseň lásky dominuje naší svatební mši, za kterou jsem následně pochválena oběma knězi.
 
A najednou to bylo tady. Moje dcera a její přítel vyzdobili dům i auta, moje maminka do mě ráno na zahradě kopla tři panáky hruškovice, do domu neustále proudili lidé, květiny a dary. Přijelo auto s občerstvením, kadeřník, kosmetička, tchýně mi přivezla pugét a má dcera mi pomohla do svatebních šatů. Během oblékání sarkasticky poznamenává, že pevně doufá, že toto je poslední svatba její matky, které se zúčastňuje (poprvé jsem se totiž vdávala, když ji bylo 6 let).

Před domem čekalo bílé BMW, které řídil náš přítel Roberto a kolona nablýskaných aut mohla vyrazit.


Pokaždé, když dnes jedu ke kostelu stejnou cestou, jako v ten den, přivřu oči a prožívám znovu a znovu ten krásný okamžik. Před kostelem vidím svého budoucího muže, kolem něj tančí náš fotograf Marco, a pak už události nabírají rychlý spád. Vstupujeme ruku v ruce do kostela, malá družička nám uteče k oltáři i s prstýnkama, procházíme kostelní uličkou, lidé nás zdraví, můj muž mi neustále opakuje, jak jsem krásná, kněz je nervózní a jeho svatební kázání nemá ani hlavu ani patu. Libuška čte v kostele Velepíseň lásky a emoce jí cloumají tak, že můj muž vytahuje mobil a chce volat 118. 



Na slib v italštine, nestačí jenom prosté Sí, je třeba toho napovídat trochu víc. Však znáte Italy, jsou ukecaní. Prstýnky, bouřlivý potlesk a kostelní zvony. Zasypáni dvěma tunami rýže vycházíme z kostela.


Musím ještě poděkovat všem 165 Fonsíkovým příbuzným a kamarádům (15 jich bylo ode mě), že se přišli podívat na Ikarův pád, aneb jak opět padla jedna legendární ikona, která se nikdy nehodlala ženit. 

I když jsem se musela olíbat s půlkou Itálie, byl to úžasný den. A dejte na mě, udělejte si život barevný, plný lásky, emocí a zážitků, bez ohledu na to, kolik vám je let .



Fotografie z rodinného alba ®Zuzana De Rosa

pondělí 1. srpna 2016

Rajčatové orgie po italsku

Italská kuchyně bez rajčat je jako Pisa bez Šikmé věže, Florencie bez Davida, Řím bez Kolosea, guláš bez papriky, Adam bez Evy…..prostě neúplná, nezajímavá, bez chuti. Ani si to raději nechci představovat. Tento červený plod z rajské zahrady je v italské kuchyni nenahraditelný a tvoří součást téměř každého jídla. 

ilustrační foto
Ale kde se vlastně vzalo to „červené ovoce“, které se dnes běžně dostává na náš stůl a připadá nám samozřejmé? Věděli jste, že rajče patří do stejné rodiny jako brambora a lilek, s kterými bylo přivezeno do Evropy po objevení Ameriky? Pochází z Peru a Ekvádoru a znali ho již staří Mayové a Aztékové. Díky červené barvě a svému tvaru, který připomíná srdce, bylo v minulosti symbolem lásky. Angličané ho nazývali love apple, Francouzi pomme d´amour, Němci liebes apfel. Po té, co se přestalo věřit na jeho magické schopnosti, začalo se mu říkat tomato, z aztéckého tomatl. 

ilustrační foto
Pro Italy bylo rajče ovšem vždycky pomo d´oro – pomodoro, čili zlaté jablko, žádné tomato. Jeho symbolika byla tak známá, že v roce 1640 italská šlechta darovala čtyři rostlinky kardinálu Richelieu na důkaz vděku. A když chtěl tenkrát mladý šlechtic vyjádřit lásku dámě svého srdce, daroval ji rostlinku rajčete. Rajče, na místo červené růže!


Za chvíli přijde opět čas jejich zrání a s ním také nutnost vyrobit z těchto sluncem provoněných rajčat passata di pomodoro , nebo-li hustou rajskou šťávu. Řeknete si asi – nic zvláštního, ale v případě, že se jedná o zpracování několika stovek kilogramů zralých rajčat po starém italském způsobu, téměř bez použití jakékoliv techniky, stává se z tohoto procesu rodinný obřad. 

ilustrační foto
Poprvé jsem to viděla před pár lety ve své budoucí toskánsko-neapolské rodině. Všichni členové rodiny, kteří zrovna nemuseli být v práci, se toho rána sešli ve starém statku, jehož jedna místnost sloužila právě k tomuto účelu. Vymyli několik obrovských cínových a hliníkových kotlů, ze zahrady přivezli asi 300 kg rajčat, která se nejdřív musela dobře umýt, odstranit zelené bubáky a překrojit napůl. Všichni si posedali na přepravky a pustili se do práce. Povídali si, smáli se a za všeobecného veselí probrali zbylou část rodiny, která se akce Pomodoro nezúčastnila. 

ilustrační foto
Mezitím pod kotli zapálili oheň a postupně do nich vsypávali rajčata. Každou chvíli někdo vstal a obrovskou vařechou promíchal obsah kotle, aby se rajčata nepřipalovala ze spodu. Na dno každého kotle vložili velký hladký kámen, který pomáhal rajčatům zůstat v nepřipáleném stavu. Rajčata se pomalu vařila, pouštěla šťávu a domem se linula krásná vůně. Do každého kotle se pak přidal velký trs bazalky a trochu soli. Nic víc. 

Blížilo se poledne, srpnové teploty dosahovaly 35°C i uvnitř statku, z kotlů se kouřilo a z nás lil pot. Představovala jsem si, že takhle nějak to asi vypadá v pekle, kde se v kotlích vaří duše hříšníků.

Tchýně se vytratila do kuchyně a za pár minut donesla občerstvení v podobě v troubě opečených plátků toskánského chleba s rajčaty a olivovým olejem, kterým se tady říká bruschette, k tomu doušek vína, téměř černé barvy. Zastávají tady názor, že „ víno osušuje pot“, já tedy nevím, jak komu, ale mně neosušilo vůbec nic. 

ilustrační foto
Posilněni jsme pak pokračovali v práci.

V tomto okamžiku přišla na řadu jediná vymoženost moderní techniky – elektrický strojek na odstranění slupek a jader ze šťávy. Přepasírovanou salsu jsme pak plnili do tmavých lahví a zavíčkovali. Na hořáky se postavily obrovské hliníkové sudy, které se vyložily starými prostěradly a na ně se pomalu kladly láhve s rajčatovou šťávou. Přikryly se dalšími prostěradly a zatížili kameny. Pomalu se připouštěla voda, ohřívala se k varu a sterilizovala tak šťávu ještě další hodinu. Lahve se nechaly v sudech vychladnout do druhého dne a pak se naskládaly do regálů. 

Z 300 kg rajčat bylo zhruba 150 lahví o objemu 0,7 l výborné přírodní, husté šťávy, bez konzervantů a dalších přísad. 

ilustrační foto

A toto se opakovalo několikrát během měsíce srpna. Je pravda, že s tím je trošku práce, ale vyplatí se. Navíc po práci každý dostal talíř horkých těstovin, přelitých právě udělanou salsou, na jejíž vůni žádný Ital nikdy nezapomene. 

ilustrační foto

A nejen Ital, i pro mě bude měsíc srpen už navždycky spojen s rajčatovými orgiemi.

Z rodinného alba: