středa 10. srpna 2016

Mé italské svatební zvony

Letos to budou už dva roky, co má velká tlustá italská svatba skončila a já si dodnes musím pomocí fotek uvědomovat, co jsem to vlastně provedla a co se v ten den semlelo, jelikož si z něj pamatuji pramálo.

Amore, kde bys chtěla mít svatbu, v Česku nebo v Itálii? zeptal se mě neprozřetelně Ital, ale vzápětí své otázky litoval.

Určitě v Itálii, lásko, odvětila jsem něžně, ale rozhodně po té, co mě požádal o ruku.

A jsi si naprosto jistá? pípnul Ital zoufale, ale to už se začal smiřovat s faktem, že ho čeká náročný rok.


Jistá jsem si byla, ale rozhodně ne připravena na to, co mě čeká. Tak nějak totiž začala má svatební anabáze, která trvala 9 měsíců. To je skoro jako přivést na svět dítě. A byl to tedy opravdu porod, to vám řeknu.

Na stará kolena jsem se zbláznila. Bylo mi 40, když jsem se zamilovala do Itala, opustila Českou kotlinu, kompletně změnila život a nakonec jsem si dotyčného Itala vzala. Zde by mohl příběh skončit, tečka a hotovo. Jenže…..............

Když si berete Itala, který ač vyrostl v Toskánsku, má jižanské kořeny a počet členů jeho blízké rodiny přesahuje číslo dvěstě, tak to je na delší vyprávění. V tomto případě musíte opravdu pozvat všechny a jen tiše doufat, že alespoň polovina Italů bude líná a zústane doma. Zázrak se ale nekonal, přijelo jich 180.

Abyste rozuměli, můj muž má tak trochu krev v barvě inkoustu. Jeho příjmení je De Rosa a jeho rodiště v Kampánii se jenom hemží jeho přímými i nepřímými příbuznými: obchody De Rosa, lékárna De Rosa, autoopravna De Rosa, kamenictví De Rosa, restaurace De Rosa, pohřební služba De Rosa… je to fascinující a úsměvné. Tak nějak se asi cítil král Miroslav, když objížděl své panství. Chybí tam jen ten zpívající švec, jelikož zpívati je dovoleno.

Kostel sv. Petra Apoštola a Marka Evangelisty v Pieve a Nievole
Dohodli jsme se, že svatba bude v našem místním kostele. Já, ač nevěrec, jsem se do něj opravdu zamilovala, protože je nádherný. Zvenku středověký, s románskou rotundou a toskánskou zvonicí, celý obložený kamenem a uvnitř…. uvnitř svítí slunce. Ohromí vás paleta jasných a slunečných barev, jednoduchý, bez nadměrného množství svatých a obvyklého zatuchlého puchu.

Kostel sv. Petra Apoštola a Marka Evangelisty v Pieve a Nievole
Jenže, stát před branami Tróje a dobýt Tróju jsou dvě různé věci. 
Jsem nevěřící, rozvedená, s dospělou dcerou. Problém se zdál být neřešitelný. Naštěstí se mi podařilo okouzlit místního kněze, který to tady má pod palcem. Nikdo ho tady nemá rád, ale z nějakého důvodu on má rád mě, a to bylo pro tuto chvíli rozhodující. Takže stalo se nemožné a don Alberto nám dal zelenou. 

Začala jsem chodit na katechismus (!), který jsem do té doby znala jen z historických knih. Každý týden skoro 4 měsíce. Další lahůdka pak byl povinný 3 měsíční předmanželský kurz. Pro mě naprostá fraška a ztráta času. 
První manželství jsi nezvládla, tak na to druhé zkrátka potřebuješ kurz, pravil Ital.

Následovalo biřmování biskupem, vyřízení dokumentů na konzulátě, vypsání ohlášek na úřadě a v kostele. Samozřejmostí pak byla každou neděli mše svatá a nakonec jsem musela zvládnout i zpověď. Ještě teď jdou na mě mdloby, když si na to vzpomenu.


Ale věci se pomalu dávaly do pohybu. Byla vybrána lokalita, catering, začaly zkoušky šatů, výběr prstenů, byla domluvena květinová výzdoba, fotograf, Dj, kadeřník, kosmetička. Svatební oznámení vytištěno ve dvou jazycích našlo své adresáty a magický den se začal přibližovat mílovými kroky. Zní to všechno tak jednoduše, ale byl to běh na dlouhou trať a já mám dnes pocit, že z organizování svateb bych mohla klidně habilitovat. 


Moje maminka nad námi lomila rukama a říkala, že jsme se zbláznili dělat takovou obrovskou svatbu v našem věku. Byla by nejradši, abychom se vzali v Ostravě na úřadě, ona by doma udělala občerstvení s chlebíčkama, pustila duo Yamaha a bylo by to. Úžasný nápad! Vše ale bylo jinak.

Šaty jsem měla krémově bílé s vlečkou, žádný kostým, jak mi bylo taktně naznačováno. Když nevěsta, tak se vším všudy. Nemohla jsem se přece prezentovat před tolika hosty jako nechtěná teta z Moravy. 

Jsem toho názoru, že v určitých životních situacích nemá hrát věk žádnou roli. A tohle byla jedna z nich.

Pro svatební veselí jsme vybrali krásné a historické prostředí Medicejské villy, s rozlehlou zahradou určenou pro aperitiv, a velkým sálem pro svatební hostinu. 

Cateringová společnost naštěstí pochopila, že novomanželé si jídla ve svůj velký den příliš neužijí a týden před svatbou nám vystrojili ochutnávku našeho menu jen pro nás dva. Mohli jsme tedy v klidu vychutnat vše, co bylo objednáno pro hosty. 

Už jen to byl samo o sobě zážitek. Představte si velký zdobený sál obrovské luxusní vily, kde je stůl jen pro vás. Tlumené osvětlení, svíčky, hudba a personál, který je pouze k vaší dispozici. Máte vlastního kuchaře, číšníka na jídlo a zvlášť číšníka na víno. Přípitek, malý aperitiv, předkrmy, dva první chody, dva druhé chody, ovoce, dort, káva, digestiva. Připadala jsem si jako v americkém filmu.

Nakonec večera nás přišel pozdravit šéf cateringové společnosti doladit poslední detaily.

Několik dnů před svatbou mi kněz dal podklady k vytvoření svatební mše, protože je to prý na nás. Jak si jí sestavíme, takovou ji budeme mít. Samozřejmě musíme dodržet dané schéma. 

Do prvního čtení bych ráda zařadila Velepíseň lásky od sv. apoštola Pavla. Je překrásná, znáte ji? "Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon....."

Mohu ji tam dát, Done Alberto? Kněz ovšem záporně kývá hlavou. Není uvedena v podkladech, takže to nejde. Nevzdávám se ale. Za lásku se musí bojovat. Církvi nedávám šanci a Velepíseň lásky dominuje naší svatební mši, za kterou jsem následně pochválena oběma knězi.
 
A najednou to bylo tady. Moje dcera a její přítel vyzdobili dům i auta, moje maminka do mě ráno na zahradě kopla tři panáky hruškovice, do domu neustále proudili lidé, květiny a dary. Přijelo auto s občerstvením, kadeřník, kosmetička, tchýně mi přivezla pugét a má dcera mi pomohla do svatebních šatů. Během oblékání sarkasticky poznamenává, že pevně doufá, že toto je poslední svatba její matky, které se zúčastňuje (poprvé jsem se totiž vdávala, když ji bylo 6 let).

Před domem čekalo bílé BMW, které řídil náš přítel Roberto a kolona nablýskaných aut mohla vyrazit.


Pokaždé, když dnes jedu ke kostelu stejnou cestou, jako v ten den, přivřu oči a prožívám znovu a znovu ten krásný okamžik. Před kostelem vidím svého budoucího muže, kolem něj tančí náš fotograf Marco, a pak už události nabírají rychlý spád. Vstupujeme ruku v ruce do kostela, malá družička nám uteče k oltáři i s prstýnkama, procházíme kostelní uličkou, lidé nás zdraví, můj muž mi neustále opakuje, jak jsem krásná, kněz je nervózní a jeho svatební kázání nemá ani hlavu ani patu. Libuška čte v kostele Velepíseň lásky a emoce jí cloumají tak, že můj muž vytahuje mobil a chce volat 118. 



Na slib v italštine, nestačí jenom prosté Sí, je třeba toho napovídat trochu víc. Však znáte Italy, jsou ukecaní. Prstýnky, bouřlivý potlesk a kostelní zvony. Zasypáni dvěma tunami rýže vycházíme z kostela.


Musím ještě poděkovat všem 165 Fonsíkovým příbuzným a kamarádům (15 jich bylo ode mě), že se přišli podívat na Ikarův pád, aneb jak opět padla jedna legendární ikona, která se nikdy nehodlala ženit. 

I když jsem se musela olíbat s půlkou Itálie, byl to úžasný den. A dejte na mě, udělejte si život barevný, plný lásky, emocí a zážitků, bez ohledu na to, kolik vám je let .



Fotografie z rodinného alba ®Zuzana De Rosa

4 komentáře:

  1. Krásné tři minuty čtení - jsem z vašeho příběhu dojatá, přeju vám hodně šťastných chvil strávených ve vzájemné blízkosti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji Vám za milý komentář i za přání.

      Vymazat

Děkuji za Vaše komentáře, postřehy nebo jenom úsměv.