úterý 1. listopadu 2016

Dušičkový rej po italsku

Můj muž dnes mimořádně nejde do práce. Je totiž státní svátek Ognissanti, nebo-li Všichni svatí, po česku jedním slovem Dušičky, kterým tak nějak označujeme oba svátky - svatých i zesnulých.

Dnešní dopoledne tudíž strávíme na místním hřbitově. Než obejdeme hroby všech příbuzných,potkáme strašnou spoustu známých, s kterými se dáme do řeči, a kterým budeme opakovat neustále ty stejné věci. Až mi z toho půjde hlava kolem. Ital musí zkrátka pořád mluvit. Počkáme až kněz kropénkou posvětí všechny hroby a na dušičkovou hostinu půjdem ke tchýni Pippě. Tolik scénář dnešního dne. 

Záměrně říkám dne, jelikož rodinný oběd se protáhne do setmění. Stejně nevím, jak to ta Pippa dělá. Celé dopoledne je na hřbitově, pak jde na mši, musí pozdravit všechny babky z města a když přifrčí domů, tak je během chvilky hotový oběd o 4 chodech pro deset lidí. Vždycky to tak je. Oběd vykouzlí během pár minut a rodina si ho dvě hodiny vychutnává.

Vše vlastně začalo již včera večer. Italové si stejně jako další půlka světa rádi hrají a rádi slaví, v podstatě cokoliv, tedy i Halloween. Ozdobí dům, vydlabou dýně a převlečou děti do strašidelných kostýmů. Jen co se setmí, začnou nám bušit na dveře strašidla. Dolcetto o scherzetto, uslyšíme ze všech stran. Cukříček nebo žertíček? Se strašidly se nežertuje, je třeba jim vždy něco sladkého dát.

V Itálii je svátek všech svatých velmi uctívaný a je jako všechny svátky důvodem setkání známých i příbuzných, kteří končí jak jinak než u prostřeného stolu (ach bože, zase to jídlo. Moje dcera jednou prohlásila, že v Česku se chlastá a v Itálii se žere).

Nicméně, italské hřbitovy jsou fascinující. Italové totiž většinou nepohřbívají do země, ale do zdi, ve které jsou otvory pro rakev, kterou tam jenom zašoupnete a hotovo. Takové panelové sídliště. Nebožtíkov. Zdi jsou ale dost vysoké, a tak se vám může stát, že budete mít příbuzného až třeba v 6. patře, kam si budete muset vylézt po připravených žebřících, pokud mu budete chtít dát na náhrobek kytičku. Děsné pomyšlení. Sápejte se po žebříku, když vám táhne na 80.



Když už mluvím o těch nebožtících, tak třeba mě překvapilo, že Toskánci se na pohřeb neoblékají do černého. Záměrně říkám Toskánci, protože v jiné části Itálie to může být jinak. Je to docela sympatický zvyk, přijít na pohřeb a na zádušní mši jen tak v džínách a v tričku. Svůj žal si přece nesete v sobě, nač ho tedy ukazovat i navenek? 

Dalším překvapením pro mě bylo, že v Itálii jsou zesnulí pohřbívání téměř okamžitě. Do 24 hodin. Kolikrát nemáte ani čas přijet na pohřeb. Chápu, že je tady o fous tepleji než u nás, ale přece jenom. Copak se tady nikdy nestalo, že se člověk "probudil" 2 dny poté, co byl oficiálně prohlášen za mrtvého? Na pitevně, v márnici či dokonce v hrobě. Věděli jste například, že na patologiích v Česku mají mrazící boxy kliku i zevnitř? Proč asi? Tady v Itálii v tomto případě nebožtík nemá šanci, musí zkrátka umřít pořádně.



V každém případě, návštěvu hřbitova určitě nevynechejte při cestě do Itálie. Kdo nezná, rozhodně doporučuji navštívit a zařadit do bedekra.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Vaše komentáře, postřehy nebo jenom úsměv.