Mám úžasnou tchýni.
Jmenuje se Giuseppina, ale všichni jí říkají Pippa.
Ačkoliv ji už je 75
let, je to nezdolná Italka, s jižanskou náturou, která ještě před dvěma
lety drandila na motorce po ulicích zdejšího městečka. Řídítka obložená
nákupními taškami a helmou. Helmu na nich měla zavěšenou neustále, sloužila jen
k tomu, aby mohla případnému policistovi vysvětlit, že už je stará,
sklerotická bába a že si ji zapomněla nasadit. Když vyjela do ulic na staré
motorce značky Ciao Ciao, volali známí mému muži do práce, že jeho matka ohrožuje
účastníky dopravního provozu i sebe, jednou tam, podruhé jinde.
A tato Pippa je
navíc výborná kuchařka starého poctivého ražení, která se kuchařskému umění
naučila od své maminky a babičky a přinesla si jej před 40 lety z městečka pod
Vesuvem do Toskánska. Absolutně neuznává žádný pokrok v kuchyni, myčku na
nádobí naprosto ignoruje, mnou darovaná varná konvice skončila v první
popelnici v okamžiku, kdy v ní můj muž uvařil mléko a vubec nač jsou vlastně
dobré všechny ty mašinky, není přece nad to, když si uděláte všechno doma,
poctivě a vlastníma rukama. Má doma jen nezbytný počet starých hrnců a pánví, z
kterých ovšem vycházejí ty nejúžasnější vůně a pokrmy, na které už nikdy
nezapomentete. Její neapolsko-toskánská kuchyně je proslavená široko daleko.
Jeden z mnoha jejich
pokrmů, který jsem si zamilovala od první chvíle, vlastně od prvnho kousnutí,
jsou její plněné papriky. Každý rok, když přijde jejich čas, jsou denní
součástí našeho jídelníčku a já vlastně už ani nechci jíst plněné papriky
jinak. Pippa se mi směje a říká: Ale vždyť to je recept pro chudé, takhle se
plnívaly papriky v těch nejchudších rodinách na jihu Itálie. Jenomže Pippa tento
recept dotáhla k dokonalosti, papriky jsou naplněné samými dobrotami, takže o
receptu pro chudé dnes nemůže být ani řeči.
Připravuje je
tedy takto:
Namočí starý bílý
chleba ve vodě, vymačká a do vzniklé hmoty zamíchá na jemno nakrájené ančovičky
nebo už hotovou pastu z ančoviček. Pak tam přihodí kapari, malé kousíčky
osmaženého lilku, kousky černých oliv a nakonec hrst piniových oříšků. Vybere
pěkné, červené papriky, ne moc velké, spíš měnší, odřízně vršek a naplní je
nádivkou. Narovná do pekáčku s trochou olivového oleje a nechá zapéct v troubě
nebo pomalu osmaží v hluboké pánvi, kde se pak všechna ta sladká šťáva z paprik
vsákne do nádivky. Jednoduché, rychlé a úžasně dobré. Dají se jíst teplé i
studené, jen tak samotné či se salátem, anebo i jako příloha k masu.
Pepinka je zkrátka
jednička. Máte-li chuť, vyzkoušejte to taky.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaše komentáře, postřehy nebo jenom úsměv či pozdrav odkudkoliv. Pokud se vám blog líbí, sdílejte :-)