středa 10. června 2020

Moje toskánská trekkingová #fotostory

První dny svobody 😊 Moje toskánská trekkingová #fotostory z našeho krásného údolí Valdinievole, jimž protéká množství kouzelných potůčků a řek, klouzajících podél kopců zarostlých šalvějí, levandulí a rozmarýnem. Originální směs přírodních pramenů, tajemných skalních jeskyní, nedotčené přírody a středověkých hradů.  


Tak tady bydlím a ráda tudy provedu i vás, milí Toskánci ❤️❤️

Nucené kovidové prázdniny mě naučily milovat trekkingové hole. Přimkla jsem k nim jako Dalibor k houslím.  


Každé ráno vyrážím do okolních kopečků, ale moje první zastávka je vždycky na Danteho mostě. To by bylo, aby nebylo rande s Dantem Alighierim 🥰.

Ano, kousíček od mého domu kráčela slavná historie. I když, kudy v Toskánsku, a potažmo v celé Itálii, historie nekráčela, že ?

Každé ráno usedám na kamennou zídku kdysi velkého mostu, nořím se do ticha mezi divoce rostoucími vavříny a vysokými bambusy kolem malého potůčku pod mostem. S Dantem jsme se už skamarádili. Pozdravíme se a já pak pokračuji dál cestou lemovanou olivovníky na terasách, kolem vinic dále do kopce. Docela u toho funím a slunce už začíná být hodně horké.  


Historii tohoto mostu znáte? 
V době, kdy ve Florencii zuřily neustálé boje mezi Guelfy a Ghibelliny, musel politicky činný Dante Alighieri po prohrané bitvě utéct z města, aby se vyhnul k odsouzení a následnému trestu smrti. Dostal se do zdejšího kraje, kde se převlékl za venkovana. A právě, když stál na tomto mostě, potkal vojáky, kteří měli za úkol pátrat po uprchlíkovi. Vojáci ho zastavili a křičeli na něj:
- Hej ty, neviděl jsi tady muže jménem Dante Alighieri?
A Dante jim odpověděl:  Byl tady, když jsem tu byl já. 
V italštině to zní o něco lépe - C´era quando c´ero.
Vojáci jeho odpovědi samozřejmě neporozuměli a pokračovali v cestě.
Vidíte, to byl celý Dante. Srandičky a slovní hříčky, i když mu šlo o krk.  


Cestou zpět si trhám podle momentální chuti ingredience na bylinkový čaj, který si každý večer vychutnávám. Jednou je to máta, která tady roste prostě všude, skoro jako u nás kopřivy. Jindy ukradnu z vinice pár vinných listů nebo se natáhnu pro listy fíkovníku či morušovníku. Čaj z lístků olivovníků je taky fajn, zvlášť když do něj přimíchám hrst bílých kvítků jasmínu, který tady voní u každé zahrady.  







Jarní pohádkové a voňavé Toskánsko si užívám tento rok asi nejvíc a vnímám každý moment velmi silně. Čas plyne pomalu a svět je tady v naprostém pořádku.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za vaše komentáře, postřehy nebo jenom úsměv či pozdrav odkudkoliv. Pokud se vám blog líbí, sdílejte :-)