pátek 15. července 2016

Můj hříšný muž

Já jsem blázen do Italů, můj muž zbožňuje blondýnky z východní a střední Evropy. Slova jako Rusko, Polsko, Česko, Slovensko, Litva či Ukrajina v něm vyvolávají exaktické stavy. On nevidí dané země, ale jejich ženy. A vidí je pacholek všechny. 

Když jsem se mu smála, že Italovi stačí vidět blonďaté koště a celý roztaje v přihlouplém úsměvu, tak mi bylo vysvětleno, že už dávno to nejsou jen blond vlasy, co Italy na nás přitahuje. Fyzické kouzlo je prý umocněno v jemných a něžných rysech obličeje, širokých lícních kostech,v krásných očích a úsměvu, který dokážeme oplatit. Říká: Siete di classe! Váš pohled je přímý a neuhýbá a váš úsměv má 1000 voltů. To je tak silný zásah elektrickým proudem, že to člověka poznamená na celý život. 

V záchvatu škodolibé upřímnosti odpovídám, že já totéž mohu říci o Italech. Většinou si ale vysloužím jen zavrčení. Můj drahý filosof totiž těžko snáší pomyšlení, že by se můj okruh zájmu o opačné pohlaví italské národnosti mohl rozšířit. Mou minulost nechce znát, úžíral by se žárlivostí, a já nejsem tak hloupá, abych mu ji do podrobna vyprávěla. 

Jsem přesvědčena, že mnoho Italů se už rodí se slabostí pro světlé ženy. Důkazem je mi příhoda, kterou mi vyprávěla tchýně. 

Když měl její syn 6 let a odvedla ho poprvé do školy, na uvítání prvňáčků byly přítomny 2 učitelky, protože se otvíraly dvě první třídy. Jedna paní učitelka byla tmavovlasá, typická Italka a druhá byla blondýnka. Při pohledu na ni se můj muž začal do školy těšit. Jaké bylo ovšem jeho zklamání, když byl přidělen do třídy paní učitelky s tmavými vlasy. Něco takového přece nemohl dopustit. Sbalil si tedy tašku a se sebevědomím ředitele školy opustil nechtěnou třídu a napochodoval přímo do třídy paní učitelky Blonďaté. Bez jediného slova se usadil do volné lavice a vybalil si věci. Marné bylo vysvětlování,že to nejde a po hodinovém přemlouvání byl vrácen zpět do třídy, kam patřil. Což ovšem neakceptoval, sbalil se podruhé a opustil školu. On přece do žádné školy chodit nemusí, nikoho o to nežádal, ale prosím, když už chtějí, aby tam chodil, bude chodit tam, kde je pěkná a blonďatá paní učitelka. Nepomohlo domlouvání matky ani výhrůžky jeho otce. Nakonec bylo po jeho a pěkná paní učitelka ho přijala pod ochranná křídla. Od té doby můj muž vždycky získal každou ženu, po které zatoužil. 

Když mi tak vyprávěl o svém životě, nevzpomínám sí, že by se byl zmínil o tom, že chodil s nějakou tmavovlasou ženou, opominu-li dívku, kterou údajně v 16 letech přivedl do jiného stavu. Přijeli tenkrát k nim domů její rozlícení rodiče a sesypali se na Fonsíkovu nebohou matku. Manželův přísný otec se právě chystal zabít syna, když se dívka přiznala, že si to vymyslela, aby ji Fonsi neopustil. 

Ženy, ženy ženy, to byl odpradávna jeden z hlavních zájmů toho pacholka. Říkával mi, nesnáším fotbal, ale miloval jsem, když byly důležité zápasy. Všichni ti hloupí chlapi seděli přilepení u televize nebo fandili na stadioně a jejich ženy byly opuštené doma. Bylo mi jich líto, a tak jsem se postaral, aby byly méně opuštěné. 

Po té, co padla železná opona a do Itálie začaly proudit davy blonďatých dívek, Fonsíkův život se proměnil v rajskou zahradu. Trhal jedno rajské jablko za druhým a ochutnal snad všechny odrůdy. 

Jeho rodina si zvykla a matka byla už dávno smířena s faktem, že takové štěstí, aby měla italskou snachu, ji nepotká. A opravdu nepotkalo. 

Fonsík zakončil svou donjuanskou dráhu v České kotlině, kam ovšem už několik let velmi rád jezdí v létě okukovat spoře oděné ženy a dívky, jejichž úsměv má oních zmíněných 1000 voltů. 

čtvrtek 14. července 2016

Jak se (ne)hubne v Itálii

Zhubnout v Itálii? Pro mě naprosto neřešitelný problém. Já vždycky zhubnu jen v Česku. 

Teď zrovna jsem se vrátila a známí Italové si mě se zájmem prohlíželi a ptali se mě, kolik jsem proboha za těch pár dnů doma zhubla? Já vlastně ani nevím, ale určitě něco jo, protože kalhoty jsou mi volné. Nevím, jestli je to tím, že když jsem doma, tak se v jídle odbývám, protože chci stihnout spoustu věcí za ten krátký čas, nebo je to jídlo, kterým se odbývám, bez zbytečných kalorií. 

Pobyt doma mi zkrátka svědčí. Dokonce i můj muž si mě vždycky podezřele prohlíží a začíná mít trapné dotazy, čím to je, že se vracím vždy tak nabitá pozitivní energií. Je ovšem pravda, že tentokrát se mi vůbec nechtělo vracet zpět do Itálie. Ačkoliv miluji to své Toskánsko nadevše, nerada jsem opouštěla ten rozkvetlý moravský ráj a klidně bych si pobyt o pár dnů prodloužila.

Po návratu mi ale na mysl vyvstala otázka, jak to zařídit, aby se ta kila zase nevrátila a aby si navíc nepřivedla své další bratříčky a sestřičky. 

Uvědomila jsem si, že v Česku chodím každé ráno s pejskem na dlouhatánskou procházku, což mému tělu prospívá. I zavedla jsem podobný režim v Itálii. Psa tady sice nemám, ale venčím manžela. Každé ráno v sedm mu udělám snídani a než odjede do práce, odvezu ho autem (ano, už řídím) do cca 4km vzdáleného baru, na který je zvyklý a kde si musí nutně dát pořádné kafe (to ranní s mlékem se nepočítá), aby nezkolaboval a mohl pracovat cca do 10,00, kdy je třeba opět natankovat. 

Poté ho zanechám svému osudu a vracím se zpět ty 4 kilometry po svých. Ranní slunce krásně hřeje a já mám po návratu blažený pocit, že jsem pro sebe něco udělala. Můj ostravský soused pan prof. Rajko Doleček by ze mě měl určitě velkou radost.

No jo, ale to bych se nesměla vracet přes město. Ze všech ranních barů a pekáren to voní široko daleko. Italové i zahraniční turisté sedí venku u stolečků, snídají a čtou noviny. Probouzí se ve mně touha udělat si stejnou ranní pohodu doma na terase a většinou neodolám a v pekárně si koupím ještě teplý naducaný a voňavý croissant, který si nechám přímo na místě naplnit spoustou vanilkového krému. S touto kořistí se pak vracím domů a veškeré spálené kalorie jdou vniveč. Prof. Rajko Doleček vztyčuje pohoršeně prst a já si toho dne slibuji, že na večeři už jenom salát. Většinou to dopadne tak, že zavolá tchýně, abychom se u ní stavili, že něco uvařila. To něco je samozřejmě kalorická bomba, které nelze odolat, navíc snězená až kolem deváté večer. A kila se znovu vrací a chechtají se mi za zády. 



A o víkendech to není lepší. Můj muž musí mít v každém případě těstoviny. Nevím, co to má za úchylku, cpát se jimi každý boží den, ale musela jsem se s tím smířit. Má to ale i své výhody. Uvařit těstoviny s něčím je otázka asi 10 minut. Takže v době kolem poledne, kdy se v Česku již kouří ze všech hrnců, já se škrabu za uchem a přemýšlím, co k obědu. Základ je svařená osolená voda, která vesele bublá v hrnci až do příjezdu manžela. Poté se do ní hodí nějaká těstovina a vedle v rendlíku se udělá omáčka. Pětiminutovka a Ital je spokojen. No řekněte, není to bájo. Pak stačí dát na stůl jen nějaké sezonní ovoce a je to. 

Na otázku moji maminky, co dělám k obědu, tedy odpovídám: osolenou vodu. Zní to tak dietně.

středa 13. července 2016

Jak (ne)odrovnat Itala

Musím říct, že česká kuchyně mi v Itálii téměř nechybí. Až na pár drobností jako je výborný český chleba, kyselé zelí nebo uzené maso, nemám za čím brečet. Zvlášť v létě si užívám hromady ovoce, zeleniny a ryb. Ovšem je pravda, že když se venku ochladí, mívám potřebu se realizovat v kuchyni a něco echt českého připravit.

A můj drahý většinou česká jídla sní, jenže po svém. No řekněte mi, jaký to má smysl zajídat chlebem bramborovou kaši s řizkem? Bylo mi vysvětleno, že maso se zeleninou se běžně v Itálii chlebem zajídá. Zeleninou byla myšlena ta bramborová kaše. Anebo, když jsem uvařila výbornou vepřovou se zelím a bramborovým knedlíkem. Jo, snědl to, dokonce si přidal, ale zbouchal k tomu půlku ciabatty. Do hovězího guláše si zamíchá kilo těstovin, takže už to není guláš, ale pasta al pomodoro. Prý u nás neumíme šetřit, oni by ten kotel guláše jedli týden a zasytili by tím celou  početnou rodinu.. 

Trpělivost holka, hlavně, že mu chutná. 

No ale zase na druhou stranu musím říct, že i Ital musel být v šoku z některých našich stravovacích návyků.

Vzpomínám si třeba, když byl poprvé před lety u mě na návštěvě v ČR, jedno z prvních jídel, které jsem mu naservírovala, byly špagety se sýrem a s kečupem, které jsem předtím nezapomněla řádně propláchnout ve studené vodě a rozvařit hodně do měkka. S láskou jsem mu celé to své dílo posypala 30% eidamem a doprostřed udělala důlek, který jsem vyplnila kečupem. Můžu vám říct, že tohle je perfektní návod, jak odrovnat Itala. Toho mého málem trefilo. Chvíli na to koukal, rýpnul do toho vidličkou a hele, zůstal mu na ni viset celý klobouk špaget. Pak se mě opatrně zeptal, zda v ČR děláme špagety tak, že když otočíš vidličkou, tak zároveň otočíš talířem a celým stolem? Nejapnou poznámku jsem přešla bez povšimnutí a řekla jsem mu, že může mít stejně rozvařené a slepené špagety i na sladko, pokud chce. S cukrem a s mákem, nebo další varianta s grankem. To už nevydržel a šel do obchodu mumlajíc, že tady určitě umře hlady. Ještě jsem za ním chtěla zavolat, že až se vrátí, tak mu to jídlo ohřeju v mikrovlnce, ale tady už jsem tušila, že se pohybuji na nebezpečné půdě a že bych mohla o svého Itala přijít ještě dřív než ho řádně poznám. Italové totiž přístroje typu mikrovlnka, varná konvice a někde dokonce i myčka nádobí, zasadně ignorují a nechápou, k čemu tyto mašinky jsou vůbec dobré, když jejich maminky se bez podobných nesmyslů obešly celý život.



Časem jsem pochopila, že pokud to chci s tím svým Makaronem vydržet, budu se muset vyvarovat některých hrubých chyb. Týkají se samozřejmě jídla, které je důležitou součástí každého mužského obyvatele Apeninského polostrova (hned po jeho matce).

1. Naučit se vařit správně těstoviny. (A věřte mi, že to zpočátku nebylo vůbec jednoduché)

2. Pamatovat si, že těstoviny na sladký způsob lije Ital za stálého míchání do toaletní mísy.

3. Obejít se bez domácích eletrospotřebičů a nedivit se, když Ital lije do varné konvice mléko (pokud možno jej nezabít a s láskou mu vysvětlit jako tříletému dítěti, že varná konvice slouží pouze pro ohřev vody).

4. Do tradičních italských receptů nikdy nevnášet prvky české fantazie.

5. Kečup patří pouze na hranolky v Mc Donaldu, v žádném případě se nepřidává do italských pokrmů.

6. Smířit se s faktem, že nikdy nebudu umět vařit tak dobře jako moje italská tchýně.



No ale to jsou v podstatě maličkosti, odměnou nám je, že se spolu prochechtáváme životem. 

A určitě nejsem sama, kdo je na tom podobně. Vzpomínám si, jak jsem brečela smíchy, když jedna má známá Češka, která taky žije v Itálii, psala na FB obsah smsky, kterou ji poslal manžel na cestě z práce: MAM LAT JAK LEF (= mám hlad jako vlk).



Kvůli těmto okamžikům přece stojí za to dělat kompromisy.