Za všechno může Drupi

Pokaždé, když přistávám v Itálii, prožívám zvláštní pocit štěstí. Takové mrazení v zádech a šimrání v břiše. Stává se vám taky něco podobného? Je to stejný pocit jako když jste čerstvě zamilovaní, myslíte na svou lásku a točí se vám hlava. Já mám tento pocit už mnoho let a zvláštní je, že mě neopustil ani teď, co jsem se do Itálie přestěhovala.

Mohu téměř přesně definovat, kdy jsem propadla vášni jménem Itálie, stejnou silou jako alkoholik svému pití či kuřák své cigaretě. Bylo to v době, kdy mi bylo 12 let a do socialistického Československa přijel Drupi. Já vím, říkáte si, co se jí proboha živého líbilo na tom starém vlasatém opičákovi? Jenže tenkrát, když mu bylo 30, mě na něm okouzlilo úplně všechno. Jeho charisma, úsměv, jeho chraplavý hlas, jeho melodické písničky (dnes tedy konečně vím, o čem jsou), prostě bylo to osudové Setkání. A ty, kdo máš trápení ač k zbláznění se cítíš sám mě dovedlo k následujícímu rozhodnutí: jednou se odstěhuji do Itálie a vezmu si Itala.

S přibývajícím věkem jsem si však začala uvědomovat, že žít v socialistickém táboře a zároveň moci jezdit do Itálie jsou dvě naprosto neslučitelné věci. Čím víc jsem toho o této krásné zemi věděla, tím víc jsem po ní toužila. Drupi ustoupil časem do pozadí, ale přišla paní Loukotková s postavou Petronia nebo pan Sienkiewicz, který se neustále tázal, kam kráčím. A já to nevěděla. Dodnes si v vzpomínám, jak vroucně jsem si přála alespoň jednou v životě moci Itálii navštívit. Stávala jsem u okna ve svém pokoji, koukala do ulice a propadala beznaději.

Když nad naší zemí konečně vysvitlo slunce a já mohla svobodně vycestovat, nikoho nepřekvapilo, že moje první cesta vedla do Itálie. Splnil se mi životní sen. Tedy pouze jeho první část. Jezdila jsem pak sice do Itálie často, ale na toho svého Itala jsem si musela ještě mnoho let počkat. Každý z nás si musel ještě hodně prožít a projít mnoha vztahy než nás osud a internet svedl dohromady.

Dnes sedím jak se říká zadkem na dvou židlích. Ale mám ho poměrně velký, takže to zvládám bez problémů. Do jedné půlky mě kope italská holina a na druhé mi sedí česká bramborová placka. Kvůli práci i rodině jsem v Česku poměrně často, takže kontakt se svou vlastí jsem neztratila. Naopak. Je to úžasné mít možnost porovnávat, měnit prostředí, poznávat nové a plynule přecházet z jednoho jazyka do druhého. A neustále se učím, vnímám klady i zápory v obou zemích, všímám si detailů, které jsem předtím neviděla. Učím se i větší toleranci, laskavosti a pochopení a víc si vážím toho, co doma v Česku máme. Taky jsem se už vzpamatovala z kómatu, do kterého jsem upadla po setkání s italskou byrokracií a daněmi. Začínám konečně odolávat i všem těm gastronomickým svodům, které tady na vás číhají ze všech stran. A je na čase, protože musím fakt shodit ta italská kila.

Když jsem v Itálii delší dobu, začínám mít potřebu nadechnout se českého vzduchu. Ale už po pár týdnech, kdy moje plíce dostanou svou pravidelnou dávku ostravského smogu, opět zatoužím po přistání v Itálii. Život tam přece jen plyne trochu jinak, alespoň u nás v Toskánsku tomu tak je. Lidé se tady usmívají, vesele mě zdraví a děti mě spontánně chytají za ruku.

Můj život se změnil a obrovsky obohatil. Než jsem dospěla až sem, oba jsme s Drupim trochu zestárli. Kdyby jen tušil, co způsobil, požadoval by dnes na mě výpalné .

Neotvírej, za dveřmi je kreveta

S odchodem do země, kde je tak neskutečně krásná příroda, jsem tak nějak počítala s tím, že se tam setkám i se zvířátky, s kterými se doma v Česku bežně nevídáme. Mé tušení se naplnilo v okamžiku, kdy mi na terase začaly přistávat 12 cm kobylky a po domě i v domě se proháněly jestěrky a mloci. Fóbii z obřích kobylek mám dodnes, ještěrky mi nevadí, protože s těmi se známe už z domova a dělají mi milou společnost.

I když vzpomínám si, jak mě jednou manžel upozornil, že mám nad hlavou tarantuli. S výkřikem jsem vyskočila ze židle a zpozarohu jsem vyděšeně hledala černého chlupatého pavouka, jehož kousnutí může být osudové. V celé té komické situaci mi ovšem něco nehrálo. A to, že Ital seděl v klidu u stolu a smál se jako pominutý. Poté, co mě přesvědčil, že se můžu bez obav vrátit, mi vysvětlil, že v Toskánsku říkají ještěrce tarantola. Je to trochu jiný druh ještěrky a vypadá tak trochu jako nevybarvený mlok. Od té doby mi malé tarantule dělají společnost a kamarádíme se spolu.

Na co jsem ovšem nebyla připravena byly bojující krevety. Ne ty, s kterými tak rádi bojujeme na talíři mezi špagetama, ale ty, které vám pochodují po domě a musíte je vyhánět koštětem.

Jedno léto jsme jich tady měli plno. To jsem se jednoho rána probudila a za dveřmi kuchyně jsem zaslechla divné šramocení. Otevřu dveře a neveřím svým očím. Byla tam tmavě červená kreveta a dobývala se dovnitř. Stále nevěřícně jsem se k ní sklonila, abych se ujistila, že jsem při smyslech a najednou ťaf...kreveta se postavila a sekla po mně klepetem. Zděšeně jsem ucukla a začala se rozhlížet jestli náhodou v okolí Swarzenegger nenatáčí nějaký nový akčí film.

Když jsem se pak rozhlédla kolem sebe, viděla jsem jich spousty jak vylézají z odvodňovacícho kanálku, který máme nedaleko domu, a mašírujou přes cestu do zahrad. Lezly do všech otvorů, dokonce vedle v domě do výtahu, odkud každou chvíli vyběhla nějaká ječící Italka a sháněla někoho, kdo by jí pomohl tu bestii vyhnat. No zkrátka sci fi. 

Za čas se ale staly otravné, nemohla jsem ani pořádně otevřít dveře ,aby mi nepozorovaně nevběhnul Arnold do kuchyně. Navíc, pokud někde zůstaly uvězněné nemohly ven, umřely tam a vydávaly neskutečný smrad. 

Samozřejmě nám i ostatním sousedům přišla na mysl otázka, zda by nebylo rozumné potvory pochytat a ugrilovat. Krevety mají přece lahodné maso. Ale nějak se mi nechtělo grilovat někoho, kdo se mi prochází kolem domu. Tak přišel na řadu strýček Gúgl, který nám sdělil, že na krevetové hody si máme nechat zajít chuť. Krevetkám se říká něžně Gambero Killer, kreveta zabiják. Z americké Luisiany byla sice původně dovezena do Itálie a Španělska právě pro své lahodné maso ale podmínkou chovu byly naprosto čisté vody. Soudruhům se to však nějak vymklo po té, co byla jedna z chovných stanic zaplavena a osvobozené krevety se rozběhly do všech koutů Itálie. Na své cestě řekami a odvodňovacímí kanály do sebe nasály mnoho nečistot a toxinů, takže připravit si večeři z těchto krevetek znamená koledovat si o dlouhodobý pobyt na infekční klinice.

Navíc je to škodná pro říční faunu, požírá a zabíjí vše, co jí přijde do cesty, takže tady u nás už je ekologové vyhubili. A ty, které přežily, utekly pryč. Přestalo se jim v Toskánsku líbit. Slyšela jsem, že odpochodovaly do Pádské nížiny, kde na venkově v okolí měst Forli, Padova a Ravenna obšťastňují další obyvatele Itálie.

Kytky kam se podíváš

Těším se na něj každý rok a pokaždé se nemůžu dočkat. Festa Santa Maria in Selva, první jarní vlaštovka a velký svátek květin, který se u nás koná vždy na konci března.

ilustrační foto

V malém městečku Borgo a Buggiano to žije už od sobotního rána. Vyvýšený prostor před kostelem již tradičně obsazují pěstitelé, kteří vás zaplaví květinami, bylinami, citrusy, ovocnými stromky, sazenicemi a dalšími rostlinkami, nad kterými roztaje duše každého zahrádkáře. A Toskánci si na své zahrady velmi potrpí, to je všeobecně známo.

My jsme se sem s Italem vypravili tentokrát až v něděli, hned poté, co jsme posvětili olivové větvičky. Pomalu a ruku v ruce jsme prošli celý trh a všechny stánky, zastavili se u každého s tradičními toskánskými potravinami, ochutnali hlavně sýry a salámy, koupili domů porchettu a toskánské klobásky a přenesli vše do auta, jelikož pak následoval tradiční nákup květin a bylin a na to jsme potřebovali volné ruce. 

Chodím od jednoho pěstitele k druhému, vybírám tu levanduli, tu bazalku, tu citrónový tymián, šalvěj či oregáno a plnou náruč máty, kterou milujeme a používáme ji s citrónem do chlazených nápojů po celé léto. Každou tašku pak vrazím Italovi do ruky a jdu vybírat dál. Co na tom, že útrpně zvedá oči k nebi a neříká nic. Vůbec nic! Což je asi nejhorší z možných variant. Však on roztaje až mu bylinky provoní pečínku nebo porci ravioli na másle a na šalvěji.

Nevím kam dřív, lákají mě mě barevné hortensie, poupata azalek, muškáty, japonské kamélie a další, které ani neumím pojmenovat. Taky tak milujete květiny?

 

Tradiční trh Santa Maria in Selva se zde koná už od 14. století a stejně jako v předchozích letech a staletích otevřel bránu jara.


Pokud není uvedeno jinak, fotografie jsou z mého soukromého arvchivu. 

Ital a Četník ze Saint Tropez

Představte si, že můj muž, ač je narozen pouze o dva roky dříve než já, nezná Angeliku-markýzu andělů. Fantomase ani filmy s Belmondem. Ale hlavně! Nezná Četníka ze Saint Tropez !!!

Zoufale kroutí hlavou, i když se snažím vyslovit jméno jeho hlavního představitele. No přece Louis De Funés ! To není možné, musíš ho znát. Ukazuji mu na internetu i jeho fotku. Zase nic, jen pokrčení rameny. Nechápu, jak je možné, že filmová civilizace na Apeninský poloostrov nedorazila.

Ale nevzdávám to a postupně se snažím tato tragická faux paux napravovat. Dle pořekadla lépe později než nikdy jsem se jedno léto rozhodla vzít Itala na Azurové pobřeží do Provence.

Z Toskánska přes San Remo do Nice, Monte Carla a Cannes jsme úspěšně dorazili do města četníka Cruchota. Všude kolem tam na vás ještě dnes dýchá stejná atmosféra jako v sérii zmíněných filmů. Prostě každým okamžikem očekáváte hlasité písknutí policejní píšťalky a cholerický hlas Františka Filipovského.

Tedy, my z české kotliny jsme měli ten dojem. Nikoliv můj Ital. Připadal mi jako mimozemštan. Nechápal, proč se fotíme u staré a dnes uzavřené budovy s nápisem GENDARMERIE NATIONALE. Že něco přece jenom není v pořádku, pochopil v okamžiku, kdy viděl, že u té samé budovy se nadšeně fotí i anglicky a německy mluvící turisti. Konečně mu došlo mu, že v tomto případě trotl nejsem já. 

Po návratu domů ovšem svým známým a rodině vykládal, že jsem ho hnala až na jih Francie, abychom se bůhvíproč vyfotili u starého policejního baráku. Doufala, jsme, že alespoň někdo z Italů bude vědět, proč. Marně. Nikdo neznal Četníka ze Saint Tropez.

Podívej, miláčku, tady je ta slavná promenáda. 

S Italem to ani nehne: A co jako má být? Nebylo by kafe?

Neznáš sice Četníka ze Saint Tropez, ale stejně jsi můj sladký italský bonbónek