Na Itala s rozpálenou pánví

Shodneme se skoro ve všem, ale co se týče jídla, pořád spolu bojujeme. Můj muž je v jídle tak konzervativní a nepružný, že je to občas opravdu k zbláznění. 

Odmítá třeba akceptovat jakoukoliv změnu v italském pokrmu. Nesmí tam být nic víc a nic míň než co tam patří podle starých jihoitalských tradic. Naprostá jednoduchost surovin a nulová fantazie. Moje občasné hokuspokusy a snahy o alespoň malou změnu kvituje hlubokým povzdechem a opatrným dotazem, co jsem tam zase dala, co tam nepatří. Ignoruje i mé sdělení, že se jedná o recept ze severu Itálie a že jsem si to nevymyslela. Pokrčí nos a protočí panenky, abych pochopila, že sever Itálie nepovažuje za Itálii. Rozhodně ne na poli gastronomickém. 

Úplně mě šokuje, jak jemný má jazyk a jak přesně dokáže určit, co je v jídle navíc. Ale není vybíravý, to ne. Statečně sní vše, co mu uvařím, dokonce i českou kuchyni, u níž aspoň nemůže prudit, jelikož ji nezná. Neposoudí tedy, zda je to dobře nebo špatně. 

Další problém nastává, když někoho vidí jak jí a neprostřel si stůl. Jíst a mít na stole jen nějakou snídaňovou podložkou, to je barbarství. Nechápe, že když jí člověk sám, tak mu to bývá často šumafuk. Jak můžeš jíst bez ubrusu a ještě u toho číst knížku? Nevěřícně kroutí hlavou a diví se, jak se mohl tak špatně oženit. 

Už se párkrát stalo, že mě takhle nachytal. Ale nejhorší situace nastává, když bez ubrusu přistihne svou matku, za kterou se často večer zastavuje. To upadá vždy do kómatu a celý večer s ním pak není kloudná řeč. Nemyslitelné je též jíst v autě nebo při chůzi, dokonce i zmrzlina se musí jíst v sedě. 

Problém číslo tři už ale dosahuje obřích rozměrů, kdy je i má trpělivost u konce a mám chuť Itala přetáhnout rozpálenou pánví. Veškeré jídlo je dle nepsaného zákona totiž třeba konzumovat společně a v italských časech. Tj. oběd klidně kolem druhé odpoledne a večeři tím pádem až po osmé večer. 

Všechno snesu, ale tohle ne. Odmítám se ládovat v noci. Mám hlad v šest. Můj biorytmus je zkrátka nastaven jinak. 

Ty už jsi zase po večeři, že?, říká znechuceně, když mu v devět večer prostírám stůl. Občas se ale nad ním slituji a povečeřím s ním. To se pak rozsvítí jako vánoční stromeček. Já už méně, jelikož kolem šesté jsem prostě musela něco malého sníst, abych neumřela a druhá večeře v devět je prostě navíc. A protože už se dostávám do věku, kdy jdou kila těžko dolů, ale nahoru lezou bestie rychlostí světla, vybírám suroviny, po kterých druhý den ručička na váze nedosáhne Mount Everestu. Tedy jablko, ořechy nebo trochu salátu. V podstatě jde ale o to, abych Italovi dělala společnost a něco při tom žvýkala. 

Časem jsem pochopila, že pokud nechci Itala dohnat k infarktu či rozvodovému soudu, musím si pamatovat, že: 

• Chcete-li se v Itálii najíst venku, musíte pořád hlídat čas. Fakt, že po druhé odpoledne se už málokde najíte, je k zbláznění. Ať jste kde jste, musíte to zkrátka stihnout do dvou, jinak máte smůlu a čeká vás maximálně nějaký McDonald nebo McKebab či další z řady nepoživatelných Meků. Pak musíte počkat zhruba do osmi do večera než vám někde v restauraci prostřou stůl, a to ještě tam budete první. Restaurace, které jsou otevřeny po celý den, najdete pouze v turistických centrech, jsou předražené a kvalita jídla v žádném případě neodpovídá pověsti výborné italské kuchyně.
• Broskve, ananas i meloun se jí vidličkou a nožem ….. moje nervy ! Copak je v parném létě něco lepšího než zabořit celou pusu do melounu a nechat kapat šťávu po bradě?
• Do tradičních italských receptů nikdy nevnášet prvky české fantazie.
• Je třeba naučit se vařit správně těstoviny. A věřte mi, že to zpočátku nebylo vůbec jednoduché. Taky musím mít na paměti, že těstoviny na sladký způsob lije Ital za stálého míchání do toaletní mísy. 
• Cappuccino po večeři? Zbláznili jste se? Pouze malé silné espresso, po kterém vám má vytrávit.
• Obejít se bez spousty zbytečných domácích eletrospotřebičů a nedivit se, když Ital lije do varné konvice mléko (pokud možno jej nezabít a s láskou mu vysvětlit jako tříletému dítěti, že varná konvice slouží pouze pro ohřev vody). 
• Smířit se s faktem, že nikdy nebudu umět vařit tak dobře jako moje italská tchýně. A vaří vážně skvěle. 

No ale to jsou v podstatě maličkosti. Odměnou nám je, že se spolu už 15 let prochechtáváme životem. 

A určitě nejsem sama, kdo je na tom podobně. Vzpomínám si, jak jsem padla smíchy, když jedna má známá, taky Češka žijící v Itálii, psala na FB obsah smsky, kterou ji poslal manžel na cestě z práce: MAM LAT JAK LEF (= mám hlad jako vlk). 

Kvůli těmto okamžikům přece stojí za to dělat kompromisy.

Za všechno může Drupi

Pokaždé, když přistávám v Itálii, prožívám zvláštní pocit štěstí. Takové mrazení v zádech a šimrání v břiše. Stává se vám taky něco podobného? Je to stejný pocit jako když jste čerstvě zamilovaní, myslíte na svou lásku a točí se vám hlava. Já mám tento pocit už mnoho let a zvláštní je, že mě neopustil ani teď, co jsem se do Itálie přestěhovala.

Mohu téměř přesně definovat, kdy jsem propadla vášni jménem Itálie, stejnou silou jako alkoholik svému pití či kuřák své cigaretě. Bylo to v době, kdy mi bylo 12 let a do socialistického Československa přijel Drupi. Já vím, říkáte si, co se jí proboha živého líbilo na tom starém vlasatém opičákovi? Jenže tenkrát, když mu bylo 30, mě na něm okouzlilo úplně všechno. Jeho charisma, úsměv, jeho chraplavý hlas, jeho melodické písničky (dnes tedy konečně vím, o čem jsou), prostě bylo to osudové Setkání. A ty, kdo máš trápení ač k zbláznění se cítíš sám mě dovedlo k následujícímu rozhodnutí: jednou se odstěhuji do Itálie a vezmu si Itala.

S přibývajícím věkem jsem si však začala uvědomovat, že žít v socialistickém táboře a zároveň moci jezdit do Itálie jsou dvě naprosto neslučitelné věci. Čím víc jsem toho o této krásné zemi věděla, tím víc jsem po ní toužila. Drupi ustoupil časem do pozadí, ale přišla paní Loukotková s postavou Petronia nebo pan Sienkiewicz, který se neustále tázal, kam kráčím. A já to nevěděla. Dodnes si v vzpomínám, jak vroucně jsem si přála alespoň jednou v životě moci Itálii navštívit. Stávala jsem u okna ve svém pokoji, koukala do ulice a propadala beznaději.

Když nad naší zemí konečně vysvitlo slunce a já mohla svobodně vycestovat, nikoho nepřekvapilo, že moje první cesta vedla do Itálie. Splnil se mi životní sen. Tedy pouze jeho první část. Jezdila jsem pak sice do Itálie často, ale na toho svého Itala jsem si musela ještě mnoho let počkat. Každý z nás si musel ještě hodně prožít a projít mnoha vztahy než nás osud a internet svedl dohromady.

Dnes sedím jak se říká zadkem na dvou židlích. Ale mám ho poměrně velký, takže to zvládám bez problémů. Do jedné půlky mě kope italská holina a na druhé mi sedí česká bramborová placka. Kvůli práci i rodině jsem v Česku poměrně často, takže kontakt se svou vlastí jsem neztratila. Naopak. Je to úžasné mít možnost porovnávat, měnit prostředí, poznávat nové a plynule přecházet z jednoho jazyka do druhého. A neustále se učím, vnímám klady i zápory v obou zemích, všímám si detailů, které jsem předtím neviděla. Učím se i větší toleranci, laskavosti a pochopení a víc si vážím toho, co doma v Česku máme. Taky jsem se už vzpamatovala z kómatu, do kterého jsem upadla po setkání s italskou byrokracií a daněmi. Začínám konečně odolávat i všem těm gastronomickým svodům, které tady na vás číhají ze všech stran. A je na čase, protože musím fakt shodit ta italská kila.

Když jsem v Itálii delší dobu, začínám mít potřebu nadechnout se českého vzduchu. Ale už po pár týdnech, kdy moje plíce dostanou svou pravidelnou dávku ostravského smogu, opět zatoužím po přistání v Itálii. Život tam přece jen plyne trochu jinak, alespoň u nás v Toskánsku tomu tak je. Lidé se tady usmívají, vesele mě zdraví a děti mě spontánně chytají za ruku.

Můj život se změnil a obrovsky obohatil. Než jsem dospěla až sem, oba jsme s Drupim trochu zestárli. Kdyby jen tušil, co způsobil, požadoval by dnes na mě výpalné .