pátek 14. srpna 2020

Na Itala s rozpálenou pánví

Shodneme se skoro ve všem, ale co se týče jídla, pořád spolu bojujeme. Můj muž je v jídle tak konzervativní a nepružný, že je to občas opravdu k zbláznění. 


Odmítá třeba akceptovat jakoukoliv změnu v italském pokrmu. Nesmí tam být nic víc a nic míň než co tam patří podle starých jihoitalských tradic. Naprostá jednoduchost surovin a nulová fantazie. Moje občasné hokuspokusy a snahy o alespoň malou změnu kvituje hlubokým povzdechem a opatrným dotazem, co jsem tam zase dala, co tam nepatří. Ignoruje i mé sdělení, že se jedná o recept ze severu Itálie a že jsem si to nevymyslela. Pokrčí nos a protočí panenky, abych pochopila, že sever Itálie nepovažuje za Itálii. Rozhodně ne na poli gastronomickém. 

Úplně mě šokuje, jak jemný má jazyk a jak přesně dokáže určit, co je v jídle navíc. Ale není vybíravý, to ne. Statečně sní vše, co mu uvařím, dokonce i českou kuchyni, u níž aspoň nemůže prudit, jelikož ji nezná. Neposoudí tedy, zda je to dobře nebo špatně. 

Další problém nastává, když někoho vidí jak jí a neprostřel si stůl. Jíst a mít na stole jen nějakou snídaňovou podložkou, to je barbarství. Nechápe, že když jí člověk sám, tak mu to bývá často šumafuk. Jak můžeš jíst bez ubrusu a ještě u toho číst knížku? Nevěřícně kroutí hlavou a diví se, jak se mohl tak špatně oženit. 

Už se párkrát stalo, že mě takhle nachytal. Ale nejhorší situace nastává, když bez ubrusu přistihne svou matku, za kterou se často večer zastavuje. To upadá vždy do kómatu a celý večer s ním pak není kloudná řeč. Nemyslitelné je též jíst v autě nebo při chůzi, dokonce i zmrzlina se musí jíst v sedě. 

Problém číslo tři už ale dosahuje obřích rozměrů, kdy je i má trpělivost u konce a mám chuť Itala přetáhnout rozpálenou pánví. Veškeré jídlo je dle nepsaného zákona totiž třeba konzumovat společně a v italských časech. Tj. oběd klidně kolem druhé odpoledne a večeři tím pádem až po osmé večer. 

Všechno snesu, ale tohle ne. Odmítám se ládovat v noci. Mám hlad v šest. Můj biorytmus je zkrátka nastaven jinak. 

Ty už jsi zase po večeři, že?, říká znechuceně, když mu v devět večer prostírám stůl. Občas se ale nad ním slituji a povečeřím s ním. To se pak rozsvítí jako vánoční stromeček. Já už méně, jelikož kolem šesté jsem prostě musela něco malého sníst, abych neumřela a druhá večeře v devět je prostě navíc. A protože už se dostávám do věku, kdy jdou kila těžko dolů, ale nahoru lezou bestie rychlostí světla, vybírám suroviny, po kterých druhý den ručička na váze nedosáhne Mount Everestu. Tedy jablko, ořechy nebo trochu salátu. V podstatě jde ale o to, abych Italovi dělala společnost a něco při tom žvýkala. 

Časem jsem pochopila, že pokud nechci Itala dohnat k infarktu či rozvodovému soudu, musím si pamatovat, že: 

  • Chcete-li se v Itálii najíst venku, musíte pořád hlídat čas. Fakt, že po druhé odpoledne se už málokde najíte, je k zbláznění. Ať jste kde jste, musíte to zkrátka stihnout do dvou, jinak máte smůlu a čeká vás maximálně nějaký McDonald nebo McKebab či další z řady nepoživatelných Meků. Pak musíte počkat zhruba do osmi do večera než vám někde v restauraci prostřou stůl, a to ještě tam budete první. Restaurace, které jsou otevřeny po celý den, najdete pouze v turistických centrech, jsou předražené a kvalita jídla v žádném případě neodpovídá pověsti výborné italské kuchyně.
  • Broskve, ananas i meloun se jí vidličkou a nožem ….. moje nervy ! Copak je v parném létě něco lepšího než zabořit celou pusu do melounu a nechat kapat šťávu po bradě?
  • Do tradičních italských receptů nikdy nevnášet prvky české fantazie.
  • Je třeba naučit se vařit správně těstoviny. A věřte mi, že to zpočátku nebylo vůbec jednoduché. Taky musím mít na paměti, že těstoviny na sladký způsob lije Ital za stálého míchání do toaletní mísy. 
  • Cappuccino po večeři? Zbláznili jste se? Pouze malé silné espresso, po kterém vám má vytrávit.
  • Obejít se bez spousty zbytečných domácích eletrospotřebičů a nedivit se, když Ital lije do varné konvice mléko (pokud možno jej nezabít a s láskou mu vysvětlit jako tříletému dítěti, že varná konvice slouží pouze pro ohřev vody). 
  • Smířit se s faktem, že nikdy nebudu umět vařit tak dobře jako moje italská tchýně. A vaří vážně skvěle. 
No ale to jsou v podstatě maličkosti. Odměnou nám je, že se spolu už 15 let prochechtáváme životem. 

A určitě nejsem sama, kdo je na tom podobně. Vzpomínám si, jak jsem padla smíchy, když jedna má známá, taky Češka žijící v Itálii, psala na FB obsah smsky, kterou ji poslal manžel na cestě z práce: MAM LAT JAK LEF (= mám hlad jako vlk). 

Kvůli těmto okamžikům přece stojí za to dělat kompromisy.

pondělí 3. srpna 2020

RAJČATOVÉ BLÁZNĚNÍ letos už po patnácté 🍅🍅

Teď právě nadešel ten správný okamžik, kdy italská rajčata horká od slunce pukají a rozplývají se na jazyku. Kdy voní do daleka a lahodná šťáva vám teče po bradě po každém zakousnutí. A přesně to je ten správný čas vyrobit domácí #passatadipomodoro, rajčatovou hustou salsu, na jejíž vůni žádný Ital nikdy nezapomene. 


Našich letošních 100 kg bylo jako nic, byli jsme hotovi už během dopoledne, ale předpokládám, že tchýně na nás ještě další stovku chystá. Ital se nespokojí jen s 80 láhvemi rajčatové šťávy. Non é possibile!

Je to už 15 let, co jsem se poprvé účastnila tohoto rajčatového bláznění ve své budoucí toskánsko-neapolské rodině a nazvala jsem ho rajčatovými orgiemi. Zavařovat 250 kg rajčat to se přeci ani jinak nazvat nedá.

Srpnové teploty běžně dosahují 38 C ve stínu, takže vstáváme v 5 ráno. Tchýně ve 3,30 a než se my vyhrabeme z postelí, už má polovinu rajčat umytých. Každý člen rodiny, který zrovna nemusí být v práci, musí přiložit ruku k dílu. Nebývá nikdo ušetřen, omluvenky se nepřijímají.

Rajčata se umyjí, překrojí a po částech se vsypávají do obrovských kotlů, ze kterých se kouří a z nás lije pot. Tak nějak to určitě vypadá v pekle. Vyzbrojeni dřevěnými lopatami se střídáme a mícháme ty červené potvory, aby se na dně kotle nepřipálily. Když už se nám zdá, že jsme vypotili všechen přebytečný tuk, tak ti slabší z nás odcházejí do kuchyně připravit malé občerstvení. Většinou opečený bílý chleba (bruschette) s nakrájenými rajčaty, bazalkou a olivovým olejem. K tomu bývá doušek tmavě rudého vína🍷. Zastávají tady názor, že víno osušuje pot. Mno… dovolím si pochybovat, já se potím ještě víc než před tím.

Pak už zbývá salsu ochutit solí a obrovskými trsy bazalky, přepasírovat, ještě horkou nalít do sklenic (manželův bratranec pracuje na popáleninovém centru, takže odborné ošetření máme po ruce), uzavřít a sterilizovat v obrovských sudech. Zní to jednoduše, že? Ale jedno takové dopoledne vydá za měsíc v posilovně.

P.S. Věděli jste, že když chtěl ve středověku mladý šlechtic vyjádřit lásku dámě svého srdce, daroval ji rostlinku rajčete?

Zdravím z toskánského „pekla“ a připouštím, že momentálně bych si raději dala třeba jen český okurkový salát. 😊

neděle 26. července 2020

Toskánské plody horkého léta 🌞

Na našich kopcích, v zahradách i v okolí středověkých hradů začínají právě dozrávat indické fíky.

Indický kaktus nebo-li #opuncie na jaře krásně kvete a v létě se chlubí lahodnými plody. Jsou to ale potvory pichlavé a musíte na ně opatrně, nejlépe hned z rána a v ocelových rukavicích. Slupka s trny se musí opatrně oloupat a je dobré ji před loupáním namočit do studené vody, aby to šlo lépe. Plody jsou plné sladké dužiny a já je nejraději slupnu jen tak, bez nějakých úprav. Když jich máme ale hodně, to pak přijde na řadu marmeláda, která spolu s marmeládou z kumquatu báječně obohatí chuť našeho vánočního cukroví.




Pokaždé, když vidím tento krásný kaktus, vzpomenu si na HISTORKU, kterou zažili mí klienti, které jsem ubytovala v naší agrofarmě https://www.toskansko.eu/borgo-della-pieve/

Přijeli se 3 dětmi, které šli hned po příjezdu prozkoumat okolí. Zákoutí této usedlosti jsou plná krásných květin, citroníků, levandule, rozmarýnu a nechybí ani majestátná opuncie. Ten nejmenší z dětí si fík nejdříve jen prohlížel, ale pak usoudil, že by mohlo být zajímavé, kdyby si sáhl. V každém případě zvědavost byla silnější než opatrnost. Ale kdyby si jen sáhl, jenže on se oběma ručkama do fíkovníku opřel.
Rodiče pak měli o zábavu postaráno až do pozdního večera, když kloučkovi vyndávali z obou rukou bodlinku po bodlince. A kvílení a pláč se nesl údolím ještě dlouho.
Klučina byl v šoku i druhý den, kdy chodil s rukama před sebou a odmítal se koupat v bazénu a čehokoliv se dotknout. Marné byly domluvy rodičů. Co se ale nepodařilo jim, dokázali sourozenci. Dali malému koloběžku, prcek se chytil řídítek a bylo po traumatu🙃.

Takže pozor na ně, potvory pichlavé.

středa 1. července 2020

Za všechno může Drupi

Pokaždé, když přistávám v Itálii, prožívám zvláštní pocit štěstí. Takové mrazení v zádech a šimrání v břiše. Stává se vám taky něco podobného? Je to stejný pocit jako když jste čerstvě zamilovaní, myslíte na svou lásku a točí se vám hlava. Já mám tento pocit už mnoho let a zvláštní je, že mě neopustil ani teď, co jsem se do Itálie přestěhovala.



Mohu téměř přesně definovat, kdy jsem propadla vášni jménem Itálie, stejnou silou jako alkoholik svému pití či kuřák své cigaretě. Bylo to v době, kdy mi bylo 12 let a do socialistického Československa přijel Drupi. Já vím, říkáte si, co se jí proboha živého líbilo na tom starém vlasatém opičákovi? Jenže tenkrát, když mu bylo 30, mě na něm okouzlilo úplně všechno. Jeho charisma, úsměv, jeho chraplavý hlas, jeho melodické písničky (dnes tedy konečně vím, o čem jsou), prostě bylo to osudové Setkání. A ty, kdo máš trápení ač k zbláznění se cítíš sám mě dovedlo k následujícímu rozhodnutí: jednou se odstěhuji do Itálie a vezmu si Itala.

S přibývajícím věkem jsem si však začala uvědomovat, že žít v socialistickém táboře a zároveň moci jezdit do Itálie jsou dvě naprosto neslučitelné věci. Čím víc jsem toho o této krásné zemi věděla, tím víc jsem po ní toužila. Drupi ustoupil časem do pozadí, ale přišla paní Loukotková s postavou Petronia nebo pan Sienkiewicz, který se neustále tázal, kam kráčím. A já to nevěděla. Dodnes si v vzpomínám, jak vroucně jsem si přála alespoň jednou v životě moci Itálii navštívit. Stávala jsem u okna ve svém pokoji, koukala do ulice a propadala beznaději.

Když nad naší zemí konečně vysvitlo slunce a já mohla svobodně vycestovat, nikoho nepřekvapilo, že moje první cesta vedla do Itálie. Splnil se mi životní sen. Tedy pouze jeho první část. Jezdila jsem pak sice do Itálie často, ale na toho svého Itala jsem si musela ještě mnoho let počkat. Každý z nás si musel ještě hodně prožít a projít mnoha vztahy než nás osud a internet svedl dohromady.

Dnes sedím jak se říká zadkem na dvou židlích. Ale mám ho poměrně velký, takže to zvládám bez problémů. Do jedné půlky mě kope italská holina a na druhé mi sedí česká bramborová placka. Kvůli práci i rodině jsem v Česku poměrně často, takže kontakt se svou vlastí jsem neztratila. Naopak. Je to úžasné mít možnost porovnávat, měnit prostředí, poznávat nové a plynule přecházet z jednoho jazyka do druhého. A neustále se učím, vnímám klady i zápory v obou zemích, všímám si detailů, které jsem předtím neviděla. Učím se i větší toleranci, laskavosti a pochopení a víc si vážím toho, co doma v Česku máme. Taky jsem se už vzpamatovala z kómatu, do kterého jsem upadla po setkání s italskou byrokracií a daněmi. Začínám konečně odolávat i všem těm gastronomickým svodům, které tady na vás číhají ze všech stran. A je na čase, protože musím fakt shodit ta italská kila.

Když jsem v Itálii delší dobu, začínám mít potřebu nadechnout se českého vzduchu. Ale už po pár týdnech, kdy moje plíce dostanou svou pravidelnou dávku ostravského smogu, opět zatoužím po přistání v Itálii. Život tam přece jen plyne trochu jinak, alespoň u nás v Toskánsku tomu tak je. Lidé se tady usmívají, vesele mě zdraví a děti mě spontánně chytají za ruku.

Můj život se změnil a obrovsky obohatil. Než jsem dospěla až sem, oba jsme s Drupim trochu zestárli. Kdyby jen tušil, co způsobil, požadoval by dnes na mě výpalné .

středa 10. června 2020

Moje toskánská trekkingová #fotostory

První dny svobody 😊 Moje toskánská trekkingová #fotostory z našeho krásného údolí Valdinievole, jimž protéká množství kouzelných potůčků a řek, klouzajících podél kopců zarostlých šalvějí, levandulí a rozmarýnem. Originální směs přírodních pramenů, tajemných skalních jeskyní, nedotčené přírody a středověkých hradů.  


Tak tady bydlím a ráda tudy provedu i vás, milí Toskánci ❤️❤️

Nucené kovidové prázdniny mě naučily milovat trekkingové hole. Přimkla jsem k nim jako Dalibor k houslím.  


Každé ráno vyrážím do okolních kopečků, ale moje první zastávka je vždycky na Danteho mostě. To by bylo, aby nebylo rande s Dantem Alighierim 🥰.

Ano, kousíček od mého domu kráčela slavná historie. I když, kudy v Toskánsku, a potažmo v celé Itálii, historie nekráčela, že ?

Každé ráno usedám na kamennou zídku kdysi velkého mostu, nořím se do ticha mezi divoce rostoucími vavříny a vysokými bambusy kolem malého potůčku pod mostem. S Dantem jsme se už skamarádili. Pozdravíme se a já pak pokračuji dál cestou lemovanou olivovníky na terasách, kolem vinic dále do kopce. Docela u toho funím a slunce už začíná být hodně horké.  


Historii tohoto mostu znáte? 
V době, kdy ve Florencii zuřily neustálé boje mezi Guelfy a Ghibelliny, musel politicky činný Dante Alighieri po prohrané bitvě utéct z města, aby se vyhnul k odsouzení a následnému trestu smrti. Dostal se do zdejšího kraje, kde se převlékl za venkovana. A právě, když stál na tomto mostě, potkal vojáky, kteří měli za úkol pátrat po uprchlíkovi. Vojáci ho zastavili a křičeli na něj:
- Hej ty, neviděl jsi tady muže jménem Dante Alighieri?
A Dante jim odpověděl:  Byl tady, když jsem tu byl já. 
V italštině to zní o něco lépe - C´era quando c´ero.
Vojáci jeho odpovědi samozřejmě neporozuměli a pokračovali v cestě.
Vidíte, to byl celý Dante. Srandičky a slovní hříčky, i když mu šlo o krk.  


Cestou zpět si trhám podle momentální chuti ingredience na bylinkový čaj, který si každý večer vychutnávám. Jednou je to máta, která tady roste prostě všude, skoro jako u nás kopřivy. Jindy ukradnu z vinice pár vinných listů nebo se natáhnu pro listy fíkovníku či morušovníku. Čaj z lístků olivovníků je taky fajn, zvlášť když do něj přimíchám hrst bílých kvítků jasmínu, který tady voní u každé zahrady.  







Jarní pohádkové a voňavé Toskánsko si užívám tento rok asi nejvíc a vnímám každý moment velmi silně. Čas plyne pomalu a svět je tady v naprostém pořádku.

neděle 17. května 2020

Střípky z karantény

Tenkrát jsme ještě nevěděli, co se na nás žene. Nevěřili jsme tomu, mysl to odmítala, ačkoliv duše se již bála. Přesvědčovali jsme sami sebe, že se nic nemůže stát. 

Odkládám si sem tyhle malé střípky mých pocitů, trochu zmatečných, zpomalených i plných úzkosti i naděje. Střípky z dnů, na které už nikdy nezapomenu.

Bylo předjaří, konec února roku 2020, toskánské "aprílové" počasí....

Vrátila jsem se z procházky mezi vinicemi. Nebe je azurově modré a toskánské slunce svítí naplno 🌞. Je ještě sice trochu zubaté, ale jaro už se hlásí o slovo. Mimózy pomalu odkvétají a na jejich místo nastupují růžová poupata magnólií, červená sluníčka japonských kamélií a modré kvítky rozmarýnu. Krvavé pomeranče jsou tak sladké, že by přivodily diabetikovi šok.
Cestou jsem natrhala mladé kopřivy, večer bude špenát. Ale pssst...Italovi ani muk. Dívá se na mě s despektem, když mu předkládám večeři z rozkvetlých luk. V podstatě mu musím neustále lhát, když chci do něj něco zdravého dostat. 😊

Nabrala jsem pořádnou dávku vitamínu D ze slunce, oči se pokochaly okolní krásou jarního Toskánska, mysl se zklidnila a energie proudí celým mým tělem.

Udělejte to taky tak. Každý z vás má určitě někde místečko, kde nabírá sílu a klid. Ať už venku nebo jen doma ve vaně plné voňavé pěny. A paniku nechejte za dveřmi.  


Konec letošního března přivál nejen chlad do toskánských kopců, ale i strach do našich srdcí. Svět se zastavil a život se nám převrátil naruby ze dne na den.

Taková zima jako v posledních několika dnech nebyla v Toskánsku ani letos v zimě. Okolní kopce pokryla bílá čepice, silný vítr ohýbá cypriše a cloumá vysokými piniemi.

To nejlepší, co můžeme a vlastně i musíme udělat v současné době, je schoulit se na gauč, zakutat se pod dekou s dobrou knížkou, nebo se ohřát u krbu, připravit nějaké dobroty, popíjet červené víno nebo lahodný čaj z fíkových listů a věřit v lepší časy.

Doba "karanténová" nepřeje pohybu, cestování a setkávání, ale je vhodná ke zklidnění, zpomalení mysli i těla, láká k odpočinku nebo naopak burcuje k plánování a přípravě na dobu "potom". 

#dameto #iorestoacasa #zustanudoma #tuttoandrabene  


Eva Premauerova St Krásné fotky, dýchá z toho pohoda, tolik teď potřebná...stres nikomu neposlouží, bere mentální i fyzické síly...Tak se drž Itálie, i vy všichni, ať brzy uvidíte světýlko na konci tunelu...co nejdříve ať se všichni potkáme, byť i virtuálně, v lepších časech...👍❤️ 

V dubnu 2020 se ze mě stala bába bylinkářka na plný úvazek. Člověk se najednou vrací ke kořenům a k tomu, co má rád. Váží si každého okamžiku.

Když si můžete v karanténě vyběhnout z domu rovnou do náruče toskánského venkova, je to dar. Zvlášť, když je takto rozkvetlý. A bylinky z louky máte přímo do ranního čaje. Červený jetel, sedmikrásky, jitrocel, šalvěj, rozmarýn, mladé kopřivy i máta. Všeho je tady plná náruč, stačí se pro to natáhnout. V této době je třeba se radovat z maličkostí, smát se i snít, a do budoucna se dívat s nadějí a optimismem a věřit, že #andratuttobene vše bude zase fajn. 


Eva Premauerova St Zdravím paní Zuzano, kde je vůle, tam je cesta...Věřím, že Vánoce už budou v normálu, a Palmovou neděli příští rok oslavíte se vší parádou...Jsou věci a události, na které jsme krátcí, a i když se všichni snaží bojovat, a ten boj určitě vyhrajeme, nebude to hned. Posezení a čas strávený s rodinou Vás příjemně naladilo, a přeji, aby Vám ta pozitivní energie dlouho vydržela. Dávejte na sebe pozor, ať v plné síle znovu rozjedete Vaši cestovku...❤️. Možná tohle nás všechny změní, že přestaneme všechno brát jako samozřejmost a budeme si všeho víc vážit...❤️ 

Marcela Zimmermannova Je to nádhera,miluju to tam ...když tam sem mám pocit,že tam patřím a mám tam kořeny..nikdy se mi nechce vracet do Česka. Z pocitů z návštěvy Toskánska žiju pořád a doufám, že zase dojedu..Toskánsko mám v srdci,ať se vám všem daří a jste zdraví a šťastní ❤️❤️❤️❤️❤️🌞🌞🌞🌞

Jsem spíš bába kořenářka a bylinkářka než kuchařka a pekařka. Důkazem toho je, že jsem asi jediná na světě, kdo v tuto dobu vyhodil do koše roztékající se staré droždí. 🙃

Neodolám ale právě kvetoucím a vonícím bylinkám, které mě praští do nosu každé ráno, když otevřu dokořán okna. Šalvěj je teď zrovna na vrcholu a její fialové kvítky a silně aromatické lístky si v těchto dnech běžně dávám do čaje. 🌿

Dnes jsem se ale pustila do výroby bylinkové soli. Bude výborná na pozdější ochucení pečínky a grilovaného masa. Jak taky jinak zužitkovat to množství bylinek, které tady mám všude kolem.

Je to strašně jednoduchá a voňavá práce. Posbíráte si bylinky, které máte po ruce, já použila šalvěj, rozmarýn, tymián, citronový tymián, mátu a petržel. Pokrájíte nožem na hrubo a spolu s jemnou mořskou solí ještě rozmixujete. Pak do směsi zamícháte hrubou mořskou sůl, šalvějové květy, barevný pepř, zkrátka, co vám chutná. Vše rukama pomalu promícháte, kuchyň vám nádherně voní, rozprostřete na plech a necháte trochu usušit, nejlépe na slunci.

Takto ochucenou sůl si dejte do pěkných skleniček a uzavřete v suchu a temnu. Vydrží vám celý rok a provoní mnoho dobrot.


Yveta Brožová Nádherné, opojné ..Máš toho plné oči, viď? Plné chřípí 💛 Dokud máme tohle, je dobře.

Eva Premauerova St bylinkářství je krásná a v daleké historii i vážená činnost...bylinkářky i suplovaly lékaře, zejména pro chudé obyvatele...A jako bonus, ještě ta " práce " krásně voní.🙂🌹 

Soused přinesl košík červených pomerančů 🍊. Jsou měkké, těžké a plné lahodné šťávy. Mají barvu žhavého italského slunce a dužina připomíná lávu sicilské Etny.

Několik jsem jich vymačkala Italovi na snídani, pár nechám na jídlo a zbytek šlo do voňavé marmelády spolu s malými oranžovými sluníčky (kumquat), kterých se nám letos opět urodilo požehnaně. Jinak pro zajímavost - kumquat , latinsky Fortunella, což se dá přeložit jako malé štěstíčko, se jí i se slupkou, protože ta je právě na celém plodu nejsladší. Dužina uvnitř je lehce kyselá. 


Dá to sice trochu práce vybrat z těch čínských mandarinek ta malá zrníčka, ale výsledek stojí za to. Sladká vůně citrusů se nese do daleka. A ta chuť 😊.
Zájemců o tyto marmelády mám vždycky plno, ale pár skleniček musím ubránit a schovat na zimu na slepované linecké.

Letos je nějak na všechno více času, nezdá se vám?

Zdravím ze sladkého Toskánska.

neděle 26. května 2019

Víno, veteráni, stíhačky a františkáni

Ještě mám na jazyku třešňovou chuť červeného vína, před očima se mi míhají obrazy automobilových veteránů i fresek ze starého kláštera a v uších mi burácí řev stíhaček z akrobatické přehlídky na mořem. Máte pravdu, moc to spolu nesouvisí, přesto všechny tyto události spojuje jeden překrásný májový toskánský víkend.

Začal už vlastně v pátek odpoledne spanilou jízdou starých automobilových veteránů MILLE MIGLIA. Projížděl letos těsně kolem našeho domova, takže jsem s ostatními davy nadšených fanoušků mávala automobilovým dědečkům, kteří se vydali pěkně z ostra na cestu dlouhou 1000 mil napříč Itálií. A byla to opravdová pastva pro oči. V závodě jelo 430 aut pětasedmdesáti různých značek včetně Bugatti, Alfy Romeo, Astonu Martin nebo Mercedesu.  


Věděli jste, že závod Mille Miglia vznikl ve městě Brescia na severu Itálie, údajně proto, že Brescia přišla o možnost pořádat italské Grand Prix ve prospěch Monzy? To se místním patriotům samozřejmě nelíbilo, tak jako odpověď založili závod, který měl být dlouhý 1000 mil. První závod se jel v roce 1927 na trase z Brescie do Říma a zpět.
Startovné činí bratru více než 6000 Eur, ovšem zájem o tento závod je enormní. Mille Miglia je zkrátka nabitý emocemi, rychlostí, láskou k tradici a slávě italského automobilového průmyslu. 


Sobotní ráno nás zaskočil déšť. Zaskočil, ale neodradil. Měli jsme v plánu trochu se líznout v rámci dnů otevřených vinařství v oblasti Montecarlo. Tedy hlavně já, Ital, co by řidič, ochutnával podstatně méně.

CANTINE APERTE každoročně vítají s otevřenou náručí všechny návštěvníky, zvědavce i milovníky dobrého vinného moku. Vtahují je do útrob svých vinných sklípků a dávají jim ochutnat to nejlepší, co místní vinná réva urodí. 

Déšť nedéšť, nasedli jsme do auta, do kufru přihodili naše nádoby na víno a vyrazili. Je pravda, že místní víno z oblasti Montecarla se nemůže úplně měřit s víny z oblasti Chianti, ale přesto tu najdete uspokojující výběr. Ochutnali jsme místní Trebbiano, Chardonnay, Sauvignon Roussane i Blanc, ale nakonec nám nejvíce zachutnalo Sangiovese s lehkou stopou třešní na jazyku. Silné, rubínově červené Ciliegiolo se nakonec stalo našim vínem, které si odvezeme domů a které si budeme vychutnávat u společných večeří s rodinou a přáteli.  

Majitelé vinařství, kde jsme objevili naše domácí víno, jsou ale také pěstiteli oliv a producenti nejlepšího olivového oleje Extra Vergine d´Oliva. Jejich olej pochází z prvního lisování za studena a olivy jsou sbírané ručně. Ochutnali jsme i jejich báječnou pálenku Grappu a na cestu jsme dostali láhev domácího vína ze sušených hroznů Vin Santo.

Mezi magnoliemi, piniemi, jedlemi, duby a vysokými sekvojemi stojí také jejich krásná agrofarma, která každoročně vítá hosty z celého světa. Tráví zde dovolenou, ochutnávají výbornou kuchyni, koštují víno nebo si tady říkají své ANO. 
Poznat tuto báječnou usedlost byla pro mě opravdu výhra a brzy bude zdobit katalog mého toskánského ubytování. Taková paráda s úžasně vstřícnými a profesionálními majiteli mi udělala opravdu radost, kterou ráda zprostředkuji i našim hostům.  


Letošní květen si s námi i u nás v Toskánsku pohrává a déšť nás zlobí častěji než bychom si přáli. Nedělní ráno nás opět přivítalo těžkými dešťovými mraky, které nevěstily nic dobrého. Nicméně už dopoledne startujeme a vyrážíme do kopců nad městem Pistoia. Stojí zde překrásný klášter, na který se už deset let dívám z auta, kdykoliv jedeme směrem na Florencii, protože dominuje jako obrovská slunečnice celému okolí. A dnes jsme měli možnost si jej prohlédnout z blízka, jelikož pouze tuto neděli byly na mnoha místech v Toskánsku otevřeny a zpřístupněny vily významných toskánských rodin, zahrady, hrady a parky, kam se běžně nedostanete. A já jsem toho hodlala využít.

Klášter je obklopen olivovým hájkem, rozlehlou zahradou a okolním lesem. Pochází už z roku 1414 a po staletí jej obýval řád františkánů. Ti v něm zřídili kromě jiného i špitál pro poutníky. Dnes patří klášter městu Pistoia, která jej využívá k organizaci významných eventů, kocertů, kongresů a svateb.

Při vstupu na centrální nádvoří nás překvapily rodové fresky na zdech, obdivovali jsme krásu jídelního sálu jemuž dominuje freska Poslední večeře, podobná té od Leonarda, zapálili jsme svíčku v kostele sv. Františka, prohlédli si cely mnichů a postupovali do vyšších pater, kde nás překvapila velikost a nobilita nově zrenovovaných sálů, které se mohou v mžiku proměnit na velkou jídelnu nebo dočasnou koncertní síň.  



V sále knihovny nás pak čekalo příjemné překvapení - malá ukázka tradiční přípravy čínského jasmínového čaje. Dozvěděla jsem se třeba, že první vodu, kterou přelijete čajové lístky, máte vylít. Čaj se tím "otevře" a zároveň pročistí. 

Ital na to koukal jako na zjevení, on je odkojen kávou a dostat do něj hrnek čaje není jednoduché ani když je nachlazený :-)

Z prohlídky kláštera jsem odjížděla okouzlená a nadšená, že jsem něco podobného mohla vidět. No řekněte, kolikrát v životě máte možnost prozkoumat klášter zevnitř?

Ital se zase těšil na odpoledne, chystali jsme se totiž ještě na jednu podívanou. Ale nejdřív bylo třeba začít myslet na žaludek, což je v Itálii ta úplně nejoblíbenější činnost.

Předpokládala jsem, že zajedeme domů, hodím do hrnce nějakou špagetu a znovu vyrazíme. Ovšem Ital řekl překvapivě NE.

Za pár minut jsme se ocitli před restaurací U Apoštola, u stolu na prosklené verandě s pěkným výhledem do okolí. Ještě jsem ani nedosedla a přistál před námi aperitiv s bublinkama jako pozornost podniku a něco malého k zakousnutí, abychom si zkrátili čekání, než přivezou předkrm.

A předkrm opravdu a doslova přijel - na přístavném stolku na kolečkách a prohýbal se teplými a studenými předkrmy z ryb a mořských potvor. Já tedy nevím, jak vy, ale já tohle tedy miluju. Ke štěstí by mi stačil pouze tento kouzelný stoleček. Ovšem ještě nás čekaly grilované krevety po katalánsku a škaredá ryba, které se říká Sv. Petr z Galileje s grilovanou zeleninou.  




No nacpali jsme se, to ano, ale zase ne tolik, abych nemohla skoro mluvit, což se mi v Itálii stává poměrně často. Takže šup, vypít jeden lok silného pressa, bez cukru, aby nám rychle vytrávilo, sedáme do auta a vyrážíme směrem k moři.  


Leteckou akrobatickou přehlídku italské armády jsme si užili u Tyrhenského pobřeží. Zvlášť Ital se rozsvítil jako vánoční stromek, protože tohle byl konečně zážitek pro něj. Mraky zmizely jako mávnutím kouzelného proutku, slunce začalo pálit a hřát a vrcholné akrobatické výkony letadel byly doprovázeny emotivními a silnými hlasy Andrey Bocelliho a Luciana Pavarottiho.

Na Toskánsku je úžasné, že člověk nemusí nikam daleko jezdit, aby něco nového a krásného viděl, poznal, ochutnal a užíval si život na plno. Doslova na každém kroku vás tady něco okouzlí. Už jsem tady devátý rok a harmonie, krása a dokonalost tohoto malého koutku světa mě nepřestává překvapovat.

středa 14. prosince 2016

Italský temperament, aneb jak se z toho nezbláznit

Italský temperament je úžasný, neuvěřitelný, téměř neskutečný , ale mně někdy strašně leze na nervy. Italka ze mě zaplaťpánbůh nikdy nebude.



Ač Beranka, jsem v podstatě konzervativní a své vášně navenek kontrolující tvor, který je prost veškerých afektovaných výkřiků a rozmáchlých gest. Italové mě pro nedostatek emocí, vrozeného smyslu pro organizaci a dochvilnost nazývají Tedesca - Němka. V českém prostředí jsem ovšem považována za energickou, osobitou a leckdy hlasitou ženu. Tak nevím.

Manželova rodina pochází z jihu, takže o vzrušení, křik a máchání rukama není nouze. Vzpomínám si, že když jsme zpočátku krátce bydleli u tchýně, jednoho rána mě probudil strašlivý rachot a křik, vylítla jsem z postele a bosky utíkala dolů po schodech zachraňovat a dávat první pomoc. Byla jsem přesvědčená, že do domu vtrhl Alibaba a všech 40 loupežníků. Ale nic z toho. To jenom přijela švagrová a přivezla tchýni nákup. Když mě uviděly, mile se na mě usmály a sladce se mě zeptaly, jestli jsem se dobře vyspala a co chci na snídani. Byla jsem v šoku.

Stejně tak jako jednou, když přijela na navštěvu famiglie z jihu. To už jsme bydleli ve svém a tchýně dostala bezva napad, že mě musí jet všichni pozdravit a podívat se, jak bydlíme. Před domem se mi z ničeho nic objevila kolona čtyř aut, z nich vyskákali příbuzní a začali mě objímat a líbat. Zdrželi se 2 minuty, come stai, come stai, pak se na mě znovu vrhli, znovu mě olíbali na obě tvaře, sedli do aut a byli fuč. Ještě deset minut jsem tam stála naprosto paralyzovaná a přemýšlela, co se to vlastně stalo.

Můj muž se naštěstí v tomto směru chová docela umírněně, ale má zase jinou úchylku. Když se rozhodne vám něco vysvětlit nebo sdělit, tak si klidně zapalte a udělejte si pořádné české kafe, protože to bude na dlouho. Prostě vám vysvětlí všechny podrobnosti a všechny souvislosti, než se dostane k jádru věci. Když už to nemůžu vydržet, tak mu říkám miláčku prosím tě, vynech vylodění v Normandii a řekni mi stručně a jasně o co jde.

Všichni Italové, co znám, mají neustále potřebu mluvit. Třeba všichni najednou. Mají ohromný talent hodinu brebentit a nic neříct, což mě s moji povahou kancléřky Merkelové strašně irituje. Taky mě fascinuje, jak si skáčou do řeči a plynule přejdou z jednoho tematu na druhé, aby po půl hodině navázali tam, kde přestali. Já jsem zvyklá přemýšlet, rozhodovat, jednat i mluvit rychle, což zase nechápe můj italský protějšek. No ale hlavně, že se máme rádi. 

Další věc, na kterou jsem si musela zvyknout, že v Itálii platí úplně jiné vnímání času. Nejdřív mě to vytáčelo do bezvědomí, ale pak jsem rezignovala a naučila jsem se italské časové jednotky převádět do těch normálních, které používá zbytek světa. Když můj muž prohlásí, že za pět minut bude doma, tak dnes už vím, že to muže trvat 40 minut až hodinu. Deset minut, to už je fakt dlouho, to už můžou být i dvě hodiny. Jindy zas prohlašuje, že věc, kterou běžný smrtelník vyřizuje půl dne, zvládne hned a za hodinu se někam dostaví. To už mě nadzdvihává ze židle a říkám mu, jak můžeš někomu slíbit, že přijedeš za hodinu, když to nemůžeš absolutně stihnout. Jeho odpověď mě ale vždycky spolehlivě odbourá - tak přijedu za dvě hodiny, nebo zítra. Oni už s tím tady asi nějak všichni počítají a předpokládají to. Nikdo se nerozčiluje, všichni se usmívají a svět je krásný.

Jsem docela chaotik a nemám ve zvyku si plánovat podrobně věci dopředu. Ale nějakou základní představu o programu stávajícího dne mít chci. I to už je na Itala příliš. Požadovat po něm, aby závazně slíbil, že se někam dostaví v horizontu 48 hodin, to je nadlidský výkon a nemůžete to po něm chtít víckrát než 1 za půl roku. Manžel na mě vždy hodí vyčítavý pohled, typu Nejsem Nostradamus, jak to mám proboha živého vědět, kam pojedeme, popř. co budeme dělat zítra. Prostě se ráno probudíme a rozhodneme se. Nepomáhá ani můj argument, že chci alespoň vědět, zda budeme jíst doma, abych mohla rozmrazit maso. Můj Ital stále nechápe, co řeším. Sjede se do obchodu pro čerstvé a je to. Výsledek je ten, že mi mrazák praská ve švech a nemám šanci cokoliv kdykoliv rozmrazit. 

Jednou taky vyzkoušel, co to se mnou udělá, kdýž pozve na večeři 5 dalších lidí a oznámí mi to telefonem 2 hodiny předem. Upozorňuji, že jsem tehdy byla ještě bez auta a nejbližší větší obchod mám 2 km daleko. Sice jsem to zvládla, ale moje první reakce byla přiměřená situaci a můj drahý se znechuceně podivoval nad mým špatným charakterem. Nicméně, už to podruhé nikdy nezkoušel.

Každý den přináší nové a nové zážitky a překvapení. Už jsem si ale zvykla brát věci s nadhledem. Taky jsem pochopila, že když chcete žít život v cizí zemi, musíte přijmout její zvyky a životní styl. Pokud se budete neustále vzpouzet, rozčilovat a vše porovnávat s vaší domovinou, to se raději vraťte zpět, protože v takovém případě nikdy nebudete šťastní.

úterý 1. listopadu 2016

Dušičkový rej po italsku

Můj muž dnes mimořádně nejde do práce. Je totiž státní svátek Ognissanti, nebo-li Všichni svatí, po česku jedním slovem Dušičky, kterým tak nějak označujeme oba svátky - svatých i zesnulých.

Dnešní dopoledne tudíž strávíme na místním hřbitově. Než obejdeme hroby všech příbuzných,potkáme strašnou spoustu známých, s kterými se dáme do řeči, a kterým budeme opakovat neustále ty stejné věci. Až mi z toho půjde hlava kolem. Ital musí zkrátka pořád mluvit. Počkáme až kněz kropénkou posvětí všechny hroby a na dušičkovou hostinu půjdem ke tchýni Pippě. Tolik scénář dnešního dne. 

Záměrně říkám dne, jelikož rodinný oběd se protáhne do setmění. Stejně nevím, jak to ta Pippa dělá. Celé dopoledne je na hřbitově, pak jde na mši, musí pozdravit všechny babky z města a když přifrčí domů, tak je během chvilky hotový oběd o 4 chodech pro deset lidí. Vždycky to tak je. Oběd vykouzlí během pár minut a rodina si ho dvě hodiny vychutnává.

Vše vlastně začalo již včera večer. Italové si stejně jako další půlka světa rádi hrají a rádi slaví, v podstatě cokoliv, tedy i Halloween. Ozdobí dům, vydlabou dýně a převlečou děti do strašidelných kostýmů. Jen co se setmí, začnou nám bušit na dveře strašidla. Dolcetto o scherzetto, uslyšíme ze všech stran. Cukříček nebo žertíček? Se strašidly se nežertuje, je třeba jim vždy něco sladkého dát.

V Itálii je svátek všech svatých velmi uctívaný a je jako všechny svátky důvodem setkání známých i příbuzných, kteří končí jak jinak než u prostřeného stolu (ach bože, zase to jídlo. Moje dcera jednou prohlásila, že v Česku se chlastá a v Itálii se žere).

Nicméně, italské hřbitovy jsou fascinující. Italové totiž většinou nepohřbívají do země, ale do zdi, ve které jsou otvory pro rakev, kterou tam jenom zašoupnete a hotovo. Takové panelové sídliště. Nebožtíkov. Zdi jsou ale dost vysoké, a tak se vám může stát, že budete mít příbuzného až třeba v 6. patře, kam si budete muset vylézt po připravených žebřících, pokud mu budete chtít dát na náhrobek kytičku. Děsné pomyšlení. Sápejte se po žebříku, když vám táhne na 80.



Když už mluvím o těch nebožtících, tak třeba mě překvapilo, že Toskánci se na pohřeb neoblékají do černého. Záměrně říkám Toskánci, protože v jiné části Itálie to může být jinak. Je to docela sympatický zvyk, přijít na pohřeb a na zádušní mši jen tak v džínách a v tričku. Svůj žal si přece nesete v sobě, nač ho tedy ukazovat i navenek? 

Dalším překvapením pro mě bylo, že v Itálii jsou zesnulí pohřbívání téměř okamžitě. Do 24 hodin. Kolikrát nemáte ani čas přijet na pohřeb. Chápu, že je tady o fous tepleji než u nás, ale přece jenom. Copak se tady nikdy nestalo, že se člověk "probudil" 2 dny poté, co byl oficiálně prohlášen za mrtvého? Na pitevně, v márnici či dokonce v hrobě. Věděli jste například, že na patologiích v Česku mají mrazící boxy kliku i zevnitř? Proč asi? Tady v Itálii v tomto případě nebožtík nemá šanci, musí zkrátka umřít pořádně.



V každém případě, návštěvu hřbitova určitě nevynechejte při cestě do Itálie. Kdo nezná, rozhodně doporučuji navštívit a zařadit do bedekra.

čtvrtek 20. října 2016

Když Ital prohání čarodějnice

Tak jsem si myslela, že mě v té Itálii už máloco dokáže překvapit. E ejhle, kde se vzalo, tu se vzalo „zlé oko“. Dosud se z toho vzpamatovávám a připadám si jako Alenka v říši divů, která se náhle ocitla o 500 let zpátky, v hlubokém středověku. Čím je tvůj otec Saxano? Netopýr !


Co se tedy stalo? Odjela jsem na několik dní do Česka a Itala jsme nechala doma. Zaparkovala jsem ho u jeho maminky, aby nevymýšlel hlouposti a byl řádně pod kontrolou. Jednoho dne mi telefonem sdělil, že ho od včerejška bolí hlava. Růžová lentilka z Česka ani Aulin nepomohl, tak se rozhodl svůj problém vyřešit po italsku. Odešel k sousedce a nechal si u ní odstranit „zlé oko“.

Hmmm... Jak zlé oko u sousedky? Cos tam dělal ty chlíváku? Ital mě ale rychle uklidnil, že byl u Filomeny, která bydlí nedaleko. Stará, škaredá, s fousama. Ovšem vysvětlení "zlého oka" stálo věru za to. Ani jsem tomu nechtěla věřit. 

Nechat si odstranit nebo odebrat malocchio, nebo-li „zlé oko“, znamená nechat se zaříkávat. Je to středověká čarodějnická metoda, která má ulevit bolestem, někdy je dokonce léčit. Dodnes, zvlášť na jihu Itálie, se tato metoda praktikuje a prý to běžně používají při bolestech hlavy nebo třeba při pásovém oparu. 


Sousedka "čarodějnice" ho zaříkávala tak, že do talíře nalila studenou vodu a do ní kápla trochu olivového oleje. To opakovala 3x, pozorovala ty olejové oči na vodě a současně huhlala nějaké svoje zaříkávací formule, kterým prý rozumějí jenom zasvěcení. Pak mu řekla, že má na sobě hodně zlých očí a proto má ty bolesti hlavy. Část mu jich "odebrala", ale má prý přijít znovu, že mu je postupně zlikviduje všechny.

Málem to se mnou švihlo. Tak chvilku nejsem v Itálii a můj muž už prohání čarodějnice.

Nedalo mi to a zeptala jsem se na to našich Italek, čili Češek a Slovenek žijících v Itálii, a ty, co žijí na jihu mi to potvrdily. I některé z nich už podobný rituál podstoupily. Zvlášť v Kalábrii, na Sicílii i na Sardínii , jak se zdá, je toto běžná první pomoc. 

Ale tyto čarodějky to nedělají pro peníze, jak by se mohlo zdát. Stačí k nim přijít, vysvětlit jim svůj problém, oni udělají čáry máry fuk a hotovo. Žádné poplatky, žádné léky. Dexempo vederex…a bolest hlavy je pryč. 

Nejsem si jistá, do jaké míry něco tak pro mě neuvěřitelného může fungovat, ale pokud to pomůže, tak proč ne, je to lepší než do sebe cpát prášky. Každopádně, pomáhá to těm, kteří tomu věří, naše mysl dokáže ledacos. 

Mému muži to ovšem příliš nepomohlo. Tak buď má na sobě těch zlých očí příliš, anebo nezná zaklínací formuli Víra tvá tě uzdravila.