Za všechno může Drupi

Pokaždé, když přistávám v Itálii, prožívám zvláštní pocit štěstí. Takové mrazení v zádech a šimrání v břiše. Stává se vám taky něco podobného? Je to stejný pocit jako když jste čerstvě zamilovaní, myslíte na svou lásku a točí se vám hlava. Já mám tento pocit už mnoho let a zvláštní je, že mě neopustil ani teď, co jsem se do Itálie přestěhovala.

Mohu téměř přesně definovat, kdy jsem propadla vášni jménem Itálie, stejnou silou jako alkoholik svému pití či kuřák své cigaretě. Bylo to v době, kdy mi bylo 12 let a do socialistického Československa přijel Drupi. Já vím, říkáte si, co se jí proboha živého líbilo na tom starém vlasatém opičákovi? Jenže tenkrát, když mu bylo 30, mě na něm okouzlilo úplně všechno. Jeho charisma, úsměv, jeho chraplavý hlas, jeho melodické písničky (dnes tedy konečně vím, o čem jsou), prostě bylo to osudové Setkání. A ty, kdo máš trápení ač k zbláznění se cítíš sám mě dovedlo k následujícímu rozhodnutí: jednou se odstěhuji do Itálie a vezmu si Itala.

S přibývajícím věkem jsem si však začala uvědomovat, že žít v socialistickém táboře a zároveň moci jezdit do Itálie jsou dvě naprosto neslučitelné věci. Čím víc jsem toho o této krásné zemi věděla, tím víc jsem po ní toužila. Drupi ustoupil časem do pozadí, ale přišla paní Loukotková s postavou Petronia nebo pan Sienkiewicz, který se neustále tázal, kam kráčím. A já to nevěděla. Dodnes si v vzpomínám, jak vroucně jsem si přála alespoň jednou v životě moci Itálii navštívit. Stávala jsem u okna ve svém pokoji, koukala do ulice a propadala beznaději.

Když nad naší zemí konečně vysvitlo slunce a já mohla svobodně vycestovat, nikoho nepřekvapilo, že moje první cesta vedla do Itálie. Splnil se mi životní sen. Tedy pouze jeho první část. Jezdila jsem pak sice do Itálie často, ale na toho svého Itala jsem si musela ještě mnoho let počkat. Každý z nás si musel ještě hodně prožít a projít mnoha vztahy než nás osud a internet svedl dohromady.

Dnes sedím jak se říká zadkem na dvou židlích. Ale mám ho poměrně velký, takže to zvládám bez problémů. Do jedné půlky mě kope italská holina a na druhé mi sedí česká bramborová placka. Kvůli práci i rodině jsem v Česku poměrně často, takže kontakt se svou vlastí jsem neztratila. Naopak. Je to úžasné mít možnost porovnávat, měnit prostředí, poznávat nové a plynule přecházet z jednoho jazyka do druhého. A neustále se učím, vnímám klady i zápory v obou zemích, všímám si detailů, které jsem předtím neviděla. Učím se i větší toleranci, laskavosti a pochopení a víc si vážím toho, co doma v Česku máme. Taky jsem se už vzpamatovala z kómatu, do kterého jsem upadla po setkání s italskou byrokracií a daněmi. Začínám konečně odolávat i všem těm gastronomickým svodům, které tady na vás číhají ze všech stran. A je na čase, protože musím fakt shodit ta italská kila.

Když jsem v Itálii delší dobu, začínám mít potřebu nadechnout se českého vzduchu. Ale už po pár týdnech, kdy moje plíce dostanou svou pravidelnou dávku ostravského smogu, opět zatoužím po přistání v Itálii. Život tam přece jen plyne trochu jinak, alespoň u nás v Toskánsku tomu tak je. Lidé se tady usmívají, vesele mě zdraví a děti mě spontánně chytají za ruku.

Můj život se změnil a obrovsky obohatil. Než jsem dospěla až sem, oba jsme s Drupim trochu zestárli. Kdyby jen tušil, co způsobil, požadoval by dnes na mě výpalné .

Italský temperament, aneb jak se z toho nezbláznit

Italský temperament je úžasný, neuvěřitelný, téměř neskutečný , ale mně někdy strašně leze na nervy. Italka ze mě zaplaťpánbůh nikdy nebude.

Ač Beranka, jsem v podstatě konzervativní a své vášně navenek kontrolující tvor, který je prost veškerých afektovaných výkřiků a rozmáchlých gest. Italové mě pro nedostatek emocí, vrozeného smyslu pro organizaci a dochvilnost nazývají Tedesca - Němka. V českém prostředí jsem ovšem považována za energickou, osobitou a leckdy hlasitou ženu. Tak nevím.

Manželova rodina pochází z jihu, takže o vzrušení, křik a máchání rukama není nouze. Vzpomínám si, že když jsme zpočátku krátce bydleli u tchýně, jednoho rána mě probudil strašlivý rachot a křik, vylítla jsem z postele a bosky utíkala dolů po schodech zachraňovat a dávat první pomoc. Byla jsem přesvědčená, že do domu vtrhl Alibaba a všech 40 loupežníků. Ale nic z toho. To jenom přijela švagrová a přivezla tchýni nákup. Když mě uviděly, mile se na mě usmály a sladce se mě zeptaly, jestli jsem se dobře vyspala a co chci na snídani. Byla jsem v šoku.

Stejně tak jako jednou, když přijela na navštěvu famiglie z jihu. To už jsme bydleli ve svém a tchýně dostala bezva napad, že mě musí jet všichni pozdravit a podívat se, jak bydlíme. Před domem se mi z ničeho nic objevila kolona čtyř aut, z nich vyskákali příbuzní a začali mě objímat a líbat. Zdrželi se 2 minuty, come stai, come stai, pak se na mě znovu vrhli, znovu mě olíbali na obě tvaře, sedli do aut a byli fuč. Ještě deset minut jsem tam stála naprosto paralyzovaná a přemýšlela, co se to vlastně stalo.

Můj muž se naštěstí v tomto směru chová docela umírněně, ale má zase jinou úchylku. Když se rozhodne vám něco vysvětlit nebo sdělit, tak si klidně zapalte a udělejte si pořádné české kafe, protože to bude na dlouho. Prostě vám vysvětlí všechny podrobnosti a všechny souvislosti, než se dostane k jádru věci. Když už to nemůžu vydržet, tak mu říkám miláčku prosím tě, vynech vylodění v Normandii a řekni mi stručně a jasně o co jde.

Všichni Italové, co znám, mají neustále potřebu mluvit. Třeba všichni najednou. Mají ohromný talent hodinu brebentit a nic neříct, což mě s moji povahou kancléřky Merkelové strašně irituje. Taky mě fascinuje, jak si skáčou do řeči a plynule přejdou z jednoho tematu na druhé, aby po půl hodině navázali tam, kde přestali. Já jsem zvyklá přemýšlet, rozhodovat, jednat i mluvit rychle, což zase nechápe můj italský protějšek. No ale hlavně, že se máme rádi. 

Další věc, na kterou jsem si musela zvyknout, že v Itálii platí úplně jiné vnímání času. Nejdřív mě to vytáčelo do bezvědomí, ale pak jsem rezignovala a naučila jsem se italské časové jednotky převádět do těch normálních, které používá zbytek světa. Když můj muž prohlásí, že za pět minut bude doma, tak dnes už vím, že to muže trvat 40 minut až hodinu. Deset minut, to už je fakt dlouho, to už můžou být i dvě hodiny. Jindy zas prohlašuje, že věc, kterou běžný smrtelník vyřizuje půl dne, zvládne hned a za hodinu se někam dostaví. To už mě nadzdvihává ze židle a říkám mu, jak můžeš někomu slíbit, že přijedeš za hodinu, když to nemůžeš absolutně stihnout. Jeho odpověď mě ale vždycky spolehlivě odbourá - tak přijedu za dvě hodiny, nebo zítra. Oni už s tím tady asi nějak všichni počítají a předpokládají to. Nikdo se nerozčiluje, všichni se usmívají a svět je krásný.

Jsem docela chaotik a nemám ve zvyku si plánovat podrobně věci dopředu. Ale nějakou základní představu o programu stávajícího dne mít chci. I to už je na Itala příliš. Požadovat po něm, aby závazně slíbil, že se někam dostaví v horizontu 48 hodin, to je nadlidský výkon a nemůžete to po něm chtít víckrát než 1 za půl roku. Manžel na mě vždy hodí vyčítavý pohled, typu Nejsem Nostradamus, jak to mám proboha živého vědět, kam pojedeme, popř. co budeme dělat zítra. Prostě se ráno probudíme a rozhodneme se. Nepomáhá ani můj argument, že chci alespoň vědět, zda budeme jíst doma, abych mohla rozmrazit maso. Můj Ital stále nechápe, co řeším. Sjede se do obchodu pro čerstvé a je to. Výsledek je ten, že mi mrazák praská ve švech a nemám šanci cokoliv kdykoliv rozmrazit. 

Jednou taky vyzkoušel, co to se mnou udělá, kdýž pozve na večeři 5 dalších lidí a oznámí mi to telefonem 2 hodiny předem. Upozorňuji, že jsem tehdy byla ještě bez auta a nejbližší větší obchod mám 2 km daleko. Sice jsem to zvládla, ale moje první reakce byla přiměřená situaci a můj drahý se znechuceně podivoval nad mým špatným charakterem. Nicméně, už to podruhé nikdy nezkoušel.

Každý den přináší nové a nové zážitky a překvapení. Už jsem si ale zvykla brát věci s nadhledem. Taky jsem pochopila, že když chcete žít život v cizí zemi, musíte přijmout její zvyky a životní styl. Pokud se budete neustále vzpouzet, rozčilovat a vše porovnávat s vaší domovinou, to se raději vraťte zpět, protože v takovém případě nikdy nebudete šťastní.

Když Ital prohání čarodějnice

Tak jsem si myslela, že mě v té Itálii už máloco dokáže překvapit. E ejhle, kde se vzalo, tu se vzalo „zlé oko“. Dosud se z toho vzpamatovávám a připadám si jako Alenka v říši divů, která se náhle ocitla o 500 let zpátky, v hlubokém středověku. Čím je tvůj otec Saxano? Netopýr !

Co se tedy stalo? Odjela jsem na několik dní do Česka a Itala jsme nechala doma. Zaparkovala jsem ho u jeho maminky, aby nevymýšlel hlouposti a byl řádně pod kontrolou. Jednoho dne mi telefonem sdělil, že ho od včerejška bolí hlava. Růžová lentilka z Česka ani Aulin nepomohl, tak se rozhodl svůj problém vyřešit po italsku. Odešel k sousedce a nechal si u ní odstranit „zlé oko“.

Hmmm... Jak zlé oko u sousedky? Cos tam dělal ty chlíváku? Ital mě ale rychle uklidnil, že byl u Filomeny, která bydlí nedaleko. Stará, škaredá, s fousama. Ovšem vysvětlení "zlého oka" stálo věru za to. Ani jsem tomu nechtěla věřit. 

Nechat si odstranit nebo odebrat malocchio, nebo-li „zlé oko“, znamená nechat se zaříkávat. Je to středověká čarodějnická metoda, která má ulevit bolestem, někdy je dokonce léčit. Dodnes, zvlášť na jihu Itálie, se tato metoda praktikuje a prý to běžně používají při bolestech hlavy nebo třeba při pásovém oparu. 

Sousedka "čarodějnice" ho zaříkávala tak, že do talíře nalila studenou vodu a do ní kápla trochu olivového oleje. To opakovala 3x, pozorovala ty olejové oči na vodě a současně huhlala nějaké svoje zaříkávací formule, kterým prý rozumějí jenom zasvěcení. Pak mu řekla, že má na sobě hodně zlých očí a proto má ty bolesti hlavy. Část mu jich "odebrala", ale má prý přijít znovu, že mu je postupně zlikviduje všechny.

Málem to se mnou švihlo. Tak chvilku nejsem v Itálii a můj muž už prohání čarodějnice.

Nedalo mi to a zeptala jsem se na to našich Italek, čili Češek a Slovenek žijících v Itálii, a ty, co žijí na jihu mi to potvrdily. I některé z nich už podobný rituál podstoupily. Zvlášť v Kalábrii, na Sicílii i na Sardínii , jak se zdá, je toto běžná první pomoc. 

Ale tyto čarodějky to nedělají pro peníze, jak by se mohlo zdát. Stačí k nim přijít, vysvětlit jim svůj problém, oni udělají čáry máry fuk a hotovo. Žádné poplatky, žádné léky. Dexempo vederex…a bolest hlavy je pryč. 

Nejsem si jistá, do jaké míry něco tak pro mě neuvěřitelného může fungovat, ale pokud to pomůže, tak proč ne, je to lepší než do sebe cpát prášky. Každopádně, pomáhá to těm, kteří tomu věří, naše mysl dokáže ledacos. 

Mému muži to ovšem příliš nepomohlo. Tak buď má na sobě těch zlých očí příliš, anebo nezná zaklínací formuli Víra tvá tě uzdravila.

Chcete vědět víc o italských pověrách? Mrkněte na 6+1 NEJDIVNĚJŠÍCH ITALSKÝCH POVĚR

Neotvírej, za dveřmi je kreveta

S odchodem do země, kde je tak neskutečně krásná příroda, jsem tak nějak počítala s tím, že se tam setkám i se zvířátky, s kterými se doma v Česku bežně nevídáme. Mé tušení se naplnilo v okamžiku, kdy mi na terase začaly přistávat 12 cm kobylky a po domě i v domě se proháněly jestěrky a mloci. Fóbii z obřích kobylek mám dodnes, ještěrky mi nevadí, protože s těmi se známe už z domova a dělají mi milou společnost.

I když vzpomínám si, jak mě jednou manžel upozornil, že mám nad hlavou tarantuli. S výkřikem jsem vyskočila ze židle a zpozarohu jsem vyděšeně hledala černého chlupatého pavouka, jehož kousnutí může být osudové. V celé té komické situaci mi ovšem něco nehrálo. A to, že Ital seděl v klidu u stolu a smál se jako pominutý. Poté, co mě přesvědčil, že se můžu bez obav vrátit, mi vysvětlil, že v Toskánsku říkají ještěrce tarantola. Je to trochu jiný druh ještěrky a vypadá tak trochu jako nevybarvený mlok. Od té doby mi malé tarantule dělají společnost a kamarádíme se spolu.

Na co jsem ovšem nebyla připravena byly bojující krevety. Ne ty, s kterými tak rádi bojujeme na talíři mezi špagetama, ale ty, které vám pochodují po domě a musíte je vyhánět koštětem.

Jedno léto jsme jich tady měli plno. To jsem se jednoho rána probudila a za dveřmi kuchyně jsem zaslechla divné šramocení. Otevřu dveře a neveřím svým očím. Byla tam tmavě červená kreveta a dobývala se dovnitř. Stále nevěřícně jsem se k ní sklonila, abych se ujistila, že jsem při smyslech a najednou ťaf...kreveta se postavila a sekla po mně klepetem. Zděšeně jsem ucukla a začala se rozhlížet jestli náhodou v okolí Swarzenegger nenatáčí nějaký nový akčí film.

Když jsem se pak rozhlédla kolem sebe, viděla jsem jich spousty jak vylézají z odvodňovacícho kanálku, který máme nedaleko domu, a mašírujou přes cestu do zahrad. Lezly do všech otvorů, dokonce vedle v domě do výtahu, odkud každou chvíli vyběhla nějaká ječící Italka a sháněla někoho, kdo by jí pomohl tu bestii vyhnat. No zkrátka sci fi. 

Za čas se ale staly otravné, nemohla jsem ani pořádně otevřít dveře ,aby mi nepozorovaně nevběhnul Arnold do kuchyně. Navíc, pokud někde zůstaly uvězněné nemohly ven, umřely tam a vydávaly neskutečný smrad. 

Samozřejmě nám i ostatním sousedům přišla na mysl otázka, zda by nebylo rozumné potvory pochytat a ugrilovat. Krevety mají přece lahodné maso. Ale nějak se mi nechtělo grilovat někoho, kdo se mi prochází kolem domu. Tak přišel na řadu strýček Gúgl, který nám sdělil, že na krevetové hody si máme nechat zajít chuť. Krevetkám se říká něžně Gambero Killer, kreveta zabiják. Z americké Luisiany byla sice původně dovezena do Itálie a Španělska právě pro své lahodné maso ale podmínkou chovu byly naprosto čisté vody. Soudruhům se to však nějak vymklo po té, co byla jedna z chovných stanic zaplavena a osvobozené krevety se rozběhly do všech koutů Itálie. Na své cestě řekami a odvodňovacímí kanály do sebe nasály mnoho nečistot a toxinů, takže připravit si večeři z těchto krevetek znamená koledovat si o dlouhodobý pobyt na infekční klinice.

Navíc je to škodná pro říční faunu, požírá a zabíjí vše, co jí přijde do cesty, takže tady u nás už je ekologové vyhubili. A ty, které přežily, utekly pryč. Přestalo se jim v Toskánsku líbit. Slyšela jsem, že odpochodovaly do Pádské nížiny, kde na venkově v okolí měst Forli, Padova a Ravenna obšťastňují další obyvatele Itálie.

Můj (ne)přítel automobil

Já a automobil máme spolu takový zvláštní vztah-nevztah. Toužíme po sobě, ale nejsme příliš kompatibilní. Řízení mě v útlém mládí nikdy neoslovilo a to se mi na stará kolena vymstilo.

Nikdy jsem netoužila kroutit volantem a vzrušeně posunovat převodovku na stupnici čísel od jedné do pěti. Jsem holka z velkoměsta, kde jsem auto nikdy nepotřebovala. Integrovaný dopravní systém zde fungoval vždy na jedničku, každých 100m byla k dispozici zastávka nějakého dopravního prostředku a čekací doby zhruba desetiminutové. K čemu tedy auto? Do přírody jsem vyjížděla na kole a ven z města vlakem, který sliboval zážitky a dobrodružství.

Oba moji rodiče byli moderní a pokrokoví a oba řídili auto od mládí. Moje maminka byla navíc výborná řidička a vozila můj zadeček celé mé dětství všude autem. Možná tady byl zakopaný pes. Auto byla nuda, já chtěla jezdit vlakem.

Táta mi poprvé zaplatil autoškolu, když mi bylo sedmnáct a poté v pětadvaceti. V obou případech se peníze vždycky někam zakutálely a já do autoškoly nikdy ani nevkročila. Otec pak nade mnou zlomil hůl a odmítl nadále ze sebe dělat blbce.

Lehkomyslně jsem téma auto hodila za hlavu. Však on se vždycky někdo najde, kdo mě sveze, když to bude nevyhnutelné. Nebylo to ale vždycky tak jednoduché. Můj první manžel by se dal charakterizovat jako takový líný Fitipaldi. Jezdil bravurně, ale jen když musel. Byl líný se o auto starat a jezdit se mu nechtělo. Jednou ho dokonce vykázali z myčky, že tak špinavé auto odmítají pustit pod kartáče. A protože si rád dal pivo, tak se i on jednou pokusil naučit mě řídit, abych mohla eventuálně zaskočit v případě nouze. Poprvé jsem vyjela na starém letišti u Týna nad Vltavou. A musím říct, že na rozjezdové dráze pro letadla mi to šlo velmi dobře. Horší to už bylo na úzké příjezdové cestě, kde jsem se střetla s traktorem. Tím pro mě na dlouhou dobu moje automobilová kariéra skončila.

Udělat si autoškolu mě donutil až můj současný italský manžel. Už tenkrát mě varoval, že na toskánském venkově nemají ponětí, jak vypadá tramvaj a rozhrkaný minibus zde projíždí (a nebo taky neprojíždí) 3-4x denně. A protože láska je mocná čarodějka, nechala jsem se přesvědčit a autoškolu jsem nakonec udělala. Pravdou ovšem je, že dodnes, nevím, jak jsem to dokázala. V autoškole mě učila strašně prima ženská, s kterou jsme si báječně pokecaly, ale řídit mě bohužel nenaučila. Myslím, že v den mé zkoušky byla nervozní víc než já. Teorii jsem udělala bravurně, to bych si fakt připadá trapně, kdyby ne. A pak se šlo na jízdy. Můj inspektor byl růžolící strejda s pivním pupíkem, který se rozsvítil jako lampión, když mě uviděl. Koukal na mě jako na svatý obrázek a pořád mi něco povídal a dělal vtipy. Když jsem mu pak začala vyprávět o Itálii, tak to už byl úplně v agónii a neschopen vykonávat svoji práci. Poslouchal mě jak Zikmund Hanzelku a vůbec nedával pozor na to, jak řídím. Občas jsem zaregistrovala smrt v očích mé učitelky, která seděla vedle, a to jsem si řekla, že asi někde bylo něco špatně, ale jinak dobrý. Projela jsem i tu nejobávanější křižovatku právě v okamžiku, kdy kostelní hodiny odbíjely pravé poledne a cesty byly úplně prázdné. Dojela jsem zpátky před inspektorát, strejda si něco poznamenal do notesu, sdělil mi, že jsem zkoušku udělala a pozval mě na večeři.

A tím opět moje automobilová kariéra skončila. Neměla jsem delší dobu k dispozici nic, co bych mohla řídit a když jsem se pak odstěhovala do Itálie, tak už jsem to zase neuměla. Navíc, když jsem viděla způsob italského řízení, tak jsem se ráda a dobrovolně svěřila do rukou profesionálů a mého oblíbeného jízdního kola. Bydlím na malém městě v Toskánsku, ale toto poklidné městečko se každý den v 18,00 mění v milánskou metropoli. Neznají tady blinkry ani přednost v jízdě, semafory vnímají jako okrasnou výzdobu silnic, jako roztomilá světýlka, která mají svými barvičkami rozveselit den. Jenom pomyšlení, že mám do této nekontrolované džungle vyjet autem, mi zvyšuje srdeční tep na 220 za minutu.

Přesto všechno mě k tomu autu něco stále táhne. Nadcházející zatmění slunce má pravděpodobně nějaký divný vliv na moje racionální myšlení. Asi si objednám kondiční jízdy. Držte mi palce.