Můj hříšný muž

Já jsem blázen do Italů, můj muž zbožňuje blondýnky z východní a střední Evropy. Slova jako Rusko, Polsko, Česko, Slovensko, Litva či Ukrajina v něm vyvolávají exaktické stavy. On nevidí dané země, ale jejich ženy. A vidí je pacholek všechny. 

Když jsem se mu smála, že Italovi stačí vidět blonďaté koště a celý roztaje v přihlouplém úsměvu, tak mi bylo vysvětleno, že už dávno to nejsou jen blond vlasy, co Italy na nás přitahuje. Fyzické kouzlo je prý umocněno v jemných a něžných rysech obličeje, širokých lícních kostech,v krásných očích a úsměvu, který dokážeme oplatit. Říká: Siete di classe! Váš pohled je přímý a neuhýbá a váš úsměv má 1000 voltů. To je tak silný zásah elektrickým proudem, že to člověka poznamená na celý život. 

V záchvatu škodolibé upřímnosti odpovídám, že já totéž mohu říci o Italech. Většinou si ale vysloužím jen zavrčení. Můj drahý filosof totiž těžko snáší pomyšlení, že by se můj okruh zájmu o opačné pohlaví italské národnosti mohl rozšířit. Mou minulost nechce znát, úžíral by se žárlivostí, a já nejsem tak hloupá, abych mu ji do podrobna vyprávěla. 

Jsem přesvědčena, že mnoho Italů se už rodí se slabostí pro světlé ženy. Důkazem je mi příhoda, kterou mi vyprávěla tchýně. 

Když měl její syn 6 let a odvedla ho poprvé do školy, na uvítání prvňáčků byly přítomny 2 učitelky, protože se otvíraly dvě první třídy. Jedna paní učitelka byla tmavovlasá, typická Italka a druhá byla blondýnka. Při pohledu na ni se můj muž začal do školy těšit. Jaké bylo ovšem jeho zklamání, když byl přidělen do třídy paní učitelky s tmavými vlasy. Něco takového přece nemohl dopustit. Sbalil si tedy tašku a se sebevědomím ředitele školy opustil nechtěnou třídu a napochodoval přímo do třídy paní učitelky Blonďaté. Bez jediného slova se usadil do volné lavice a vybalil si věci. Marné bylo vysvětlování,že to nejde a po hodinovém přemlouvání byl vrácen zpět do třídy, kam patřil. Což ovšem neakceptoval, sbalil se podruhé a opustil školu. On přece do žádné školy chodit nemusí, nikoho o to nežádal, ale prosím, když už chtějí, aby tam chodil, bude chodit tam, kde je pěkná a blonďatá paní učitelka. Nepomohlo domlouvání matky ani výhrůžky jeho otce. Nakonec bylo po jeho a pěkná paní učitelka ho přijala pod ochranná křídla. Od té doby můj muž vždycky získal každou ženu, po které zatoužil. 

Když mi tak vyprávěl o svém životě, nevzpomínám sí, že by se byl zmínil o tom, že chodil s nějakou tmavovlasou ženou, opominu-li dívku, kterou údajně v 16 letech přivedl do jiného stavu. Přijeli tenkrát k nim domů její rozlícení rodiče a sesypali se na Fonsíkovu nebohou matku. Manželův přísný otec se právě chystal zabít syna, když se dívka přiznala, že si to vymyslela, aby ji Fonsi neopustil. 

Ženy, ženy ženy, to byl odpradávna jeden z hlavních zájmů toho pacholka. Říkával mi, nesnáším fotbal, ale miloval jsem, když byly důležité zápasy. Všichni ti hloupí chlapi seděli přilepení u televize nebo fandili na stadioně a jejich ženy byly opuštené doma. Bylo mi jich líto, a tak jsem se postaral, aby byly méně opuštěné. 

Po té, co padla železná opona a do Itálie začaly proudit davy blonďatých dívek, Fonsíkův život se proměnil v rajskou zahradu. Trhal jedno rajské jablko za druhým a ochutnal snad všechny odrůdy. 

Jeho rodina si zvykla a matka byla už dávno smířena s faktem, že takové štěstí, aby měla italskou snachu, ji nepotká. A opravdu nepotkalo. 

Fonsík zakončil svou donjuanskou dráhu v České kotlině, kam ovšem už několik let velmi rád jezdí v létě okukovat spoře oděné ženy a dívky, jejichž úsměv má oních zmíněných 1000 voltů. 

Jak (ne)odrovnat Itala

Musím říct, že česká kuchyně mi v Itálii téměř nechybí. Až na pár drobností jako je výborný český chleba, kyselé zelí nebo uzené maso, nemám za čím brečet. Zvlášť v létě si užívám hromady ovoce, zeleniny a ryb. Ovšem je pravda, že když se venku ochladí, mívám potřebu se realizovat v kuchyni a něco echt českého připravit.

A můj drahý většinou česká jídla sní, jenže po svém. No řekněte mi, jaký to má smysl zajídat chlebem bramborovou kaši s řizkem? Bylo mi vysvětleno, že maso se zeleninou se běžně v Itálii chlebem zajídá. Zeleninou byla myšlena ta bramborová kaše. Anebo, když jsem uvařila výbornou vepřovou se zelím a bramborovým knedlíkem. Jo, snědl to, dokonce si přidal, ale zbouchal k tomu půlku ciabatty. Do hovězího guláše si zamíchá kilo těstovin, takže už to není guláš, ale pasta al pomodoro. Prý u nás neumíme šetřit, oni by ten kotel guláše jedli týden a zasytili by tím celou  početnou rodinu.. 

Trpělivost holka, hlavně, že mu chutná. 

No ale zase na druhou stranu musím říct, že i Ital musel být v šoku z některých našich stravovacích návyků.

Vzpomínám si třeba, když byl poprvé před lety u mě na návštěvě v ČR, jedno z prvních jídel, které jsem mu naservírovala, byly špagety se sýrem a s kečupem, které jsem předtím nezapomněla řádně propláchnout ve studené vodě a rozvařit hodně do měkka. S láskou jsem mu celé to své dílo posypala 30% eidamem a doprostřed udělala důlek, který jsem vyplnila kečupem. Můžu vám říct, že tohle je perfektní návod, jak odrovnat Itala. Toho mého málem trefilo. Chvíli na to koukal, rýpnul do toho vidličkou a hele, zůstal mu na ni viset celý klobouk špaget. Pak se mě opatrně zeptal, zda v ČR děláme špagety tak, že když otočíš vidličkou, tak zároveň otočíš talířem a celým stolem? Nejapnou poznámku jsem přešla bez povšimnutí a řekla jsem mu, že může mít stejně rozvařené a slepené špagety i na sladko, pokud chce. S cukrem a s mákem, nebo další varianta s grankem. To už nevydržel a šel do obchodu mumlajíc, že tady určitě umře hlady. Ještě jsem za ním chtěla zavolat, že až se vrátí, tak mu to jídlo ohřeju v mikrovlnce, ale tady už jsem tušila, že se pohybuji na nebezpečné půdě a že bych mohla o svého Itala přijít ještě dřív než ho řádně poznám. Italové totiž přístroje typu mikrovlnka, varná konvice a někde dokonce i myčka nádobí, zasadně ignorují a nechápou, k čemu tyto mašinky jsou vůbec dobré, když jejich maminky se bez podobných nesmyslů obešly celý život.

Časem jsem pochopila, že pokud to chci s tím svým Makaronem vydržet, budu se muset vyvarovat některých hrubých chyb. Týkají se samozřejmě jídla, které je důležitou součástí každého mužského obyvatele Apeninského polostrova (hned po jeho matce).

1. Naučit se vařit správně těstoviny. (A věřte mi, že to zpočátku nebylo vůbec jednoduché)

2. Pamatovat si, že těstoviny na sladký způsob lije Ital za stálého míchání do toaletní mísy.

3. Obejít se bez domácích eletrospotřebičů a nedivit se, když Ital lije do varné konvice mléko (pokud možno jej nezabít a s láskou mu vysvětlit jako tříletému dítěti, že varná konvice slouží pouze pro ohřev vody).

4. Do tradičních italských receptů nikdy nevnášet prvky české fantazie.

5. Kečup patří pouze na hranolky v Mc Donaldu, v žádném případě se nepřidává do italských pokrmů.

6. Smířit se s faktem, že nikdy nebudu umět vařit tak dobře jako moje italská tchýně.

No ale to jsou v podstatě maličkosti, odměnou nám je, že se spolu prochechtáváme životem. 

A určitě nejsem sama, kdo je na tom podobně. Vzpomínám si, jak jsem brečela smíchy, když jedna má známá Češka, která taky žije v Itálii, psala na FB obsah smsky, kterou ji poslal manžel na cestě z práce: MAM LAT JAK LEF (= mám hlad jako vlk).

Kvůli těmto okamžikům přece stojí za to dělat kompromisy.