Kytky kam se podíváš

Těším se na něj každý rok a pokaždé se nemůžu dočkat. Festa Santa Maria in Selva, první jarní vlaštovka a velký svátek květin, který se u nás koná vždy na konci března.

ilustrační foto

V malém městečku Borgo a Buggiano to žije už od sobotního rána. Vyvýšený prostor před kostelem již tradičně obsazují pěstitelé, kteří vás zaplaví květinami, bylinami, citrusy, ovocnými stromky, sazenicemi a dalšími rostlinkami, nad kterými roztaje duše každého zahrádkáře. A Toskánci si na své zahrady velmi potrpí, to je všeobecně známo.

My jsme se sem s Italem vypravili tentokrát až v něděli, hned poté, co jsme posvětili olivové větvičky. Pomalu a ruku v ruce jsme prošli celý trh a všechny stánky, zastavili se u každého s tradičními toskánskými potravinami, ochutnali hlavně sýry a salámy, koupili domů porchettu a toskánské klobásky a přenesli vše do auta, jelikož pak následoval tradiční nákup květin a bylin a na to jsme potřebovali volné ruce. 

Chodím od jednoho pěstitele k druhému, vybírám tu levanduli, tu bazalku, tu citrónový tymián, šalvěj či oregáno a plnou náruč máty, kterou milujeme a používáme ji s citrónem do chlazených nápojů po celé léto. Každou tašku pak vrazím Italovi do ruky a jdu vybírat dál. Co na tom, že útrpně zvedá oči k nebi a neříká nic. Vůbec nic! Což je asi nejhorší z možných variant. Však on roztaje až mu bylinky provoní pečínku nebo porci ravioli na másle a na šalvěji.

Nevím kam dřív, lákají mě mě barevné hortensie, poupata azalek, muškáty, japonské kamélie a další, které ani neumím pojmenovat. Taky tak milujete květiny?

 

Tradiční trh Santa Maria in Selva se zde koná už od 14. století a stejně jako v předchozích letech a staletích otevřel bránu jara.


Pokud není uvedeno jinak, fotografie jsou z mého soukromého arvchivu. 

Ital a Četník ze Saint Tropez

Představte si, že můj muž, ač je narozen pouze o dva roky dříve než já, nezná Angeliku-markýzu andělů. Fantomase ani filmy s Belmondem. Ale hlavně! Nezná Četníka ze Saint Tropez !!!

Zoufale kroutí hlavou, i když se snažím vyslovit jméno jeho hlavního představitele. No přece Louis De Funés ! To není možné, musíš ho znát. Ukazuji mu na internetu i jeho fotku. Zase nic, jen pokrčení rameny. Nechápu, jak je možné, že filmová civilizace na Apeninský poloostrov nedorazila.

Ale nevzdávám to a postupně se snažím tato tragická faux paux napravovat. Dle pořekadla lépe později než nikdy jsem se jedno léto rozhodla vzít Itala na Azurové pobřeží do Provence.

Z Toskánska přes San Remo do Nice, Monte Carla a Cannes jsme úspěšně dorazili do města četníka Cruchota. Všude kolem tam na vás ještě dnes dýchá stejná atmosféra jako v sérii zmíněných filmů. Prostě každým okamžikem očekáváte hlasité písknutí policejní píšťalky a cholerický hlas Františka Filipovského.

Tedy, my z české kotliny jsme měli ten dojem. Nikoliv můj Ital. Připadal mi jako mimozemštan. Nechápal, proč se fotíme u staré a dnes uzavřené budovy s nápisem GENDARMERIE NATIONALE. Že něco přece jenom není v pořádku, pochopil v okamžiku, kdy viděl, že u té samé budovy se nadšeně fotí i anglicky a německy mluvící turisti. Konečně mu došlo mu, že v tomto případě trotl nejsem já. 

Po návratu domů ovšem svým známým a rodině vykládal, že jsem ho hnala až na jih Francie, abychom se bůhvíproč vyfotili u starého policejního baráku. Doufala, jsme, že alespoň někdo z Italů bude vědět, proč. Marně. Nikdo neznal Četníka ze Saint Tropez.

Podívej, miláčku, tady je ta slavná promenáda. 

S Italem to ani nehne: A co jako má být? Nebylo by kafe?

Neznáš sice Četníka ze Saint Tropez, ale stejně jsi můj sladký italský bonbónek