čtvrtek 21. dubna 2016

Můj (ne)přítel automobil

Já a automobil máme spolu takový zvláštní vztah-nevztah. Toužíme po sobě, ale nejsme příliš kompatibilní. Řízení mě v útlém mládí nikdy neoslovilo a to se mi na stará kolena vymstilo.

Nikdy jsem netoužila kroutit volantem a vzrušeně posunovat převodovku na stupnici čísel od jedné do pěti. Jsem holka z velkoměsta, kde jsem auto nikdy nepotřebovala. Integrovaný dopravní systém zde fungoval vždy na jedničku, každých 100m byla k dispozici zastávka nějakého dopravního prostředku a čekací doby zhruba desetiminutové. K čemu tedy auto? Do přírody jsem vyjížděla na kole a ven z města vlakem, který sliboval zážitky a dobrodružství.

Oba moji rodiče byli moderní a pokrokoví a oba řídili auto od mládí. Moje maminka byla navíc výborná řidička a vozila můj zadeček celé mé dětství všude autem. Možná tady byl zakopaný pes. Auto byla nuda, já chtěla jezdit vlakem.
Táta mi poprvé zaplatil autoškolu, když mi bylo sedmnáct a poté v pětadvaceti. V obou případech se peníze vždycky někam zakutálely a já do autoškoly nikdy ani nevkročila. Otec pak nade mnou zlomil hůl a odmítl nadále ze sebe dělat blbce.

Lehkomyslně jsem téma auto hodila za hlavu. Však on se vždycky někdo najde, kdo mě sveze, když to bude nevyhnutelné. Nebylo to ale vždycky tak jednoduché. Můj první manžel by se dal charakterizovat jako takový líný Fitipaldi. Jezdil bravurně, ale jen když musel. Byl líný se o auto starat a jezdit se mu nechtělo. Jednou ho dokonce vykázali z myčky, že tak špinavé auto odmítají pustit pod kartáče. A protože si rád dal pivo, tak se i on jednou pokusil naučit mě řídit, abych mohla eventuálně zaskočit v případě nouze. Poprvé jsem vyjela na starém letišti u Týna nad Vltavou. A musím říct, že na rozjezdové dráze pro letadla mi to šlo velmi dobře. Horší to už bylo na úzké příjezdové cestě, kde jsem se střetla s traktorem. Tím pro mě na dlouhou dobu moje automobilová kariéra skončila.

Udělat si autoškolu mě donutil až můj současný italský manžel. Už tenkrát mě varoval, že na toskánském venkově nemají ponětí, jak vypadá tramvaj a rozhrkaný minibus zde projíždí (a nebo taky neprojíždí) 3-4x denně. A protože láska je mocná čarodějka, nechala jsem se přesvědčit a autoškolu jsem nakonec udělala. Pravdou ovšem je, že dodnes, nevím, jak jsem to dokázala. V autoškole mě učila strašně prima ženská, s kterou jsme si báječně pokecaly, ale řídit mě bohužel nenaučila. Myslím, že v den mé zkoušky byla nervozní víc než já. Teorii jsem udělala bravurně, to bych si fakt připadá trapně, kdyby ne. A pak se šlo na jízdy. Můj inspektor byl růžolící strejda s pivním pupíkem, který se rozsvítil jako lampión, když mě uviděl. Koukal na mě jako na svatý obrázek a pořád mi něco povídal a dělal vtipy. Když jsem mu pak začala vyprávět o Itálii, tak to už byl úplně v agónii a neschopen vykonávat svoji práci. Poslouchal mě jak Zikmund Hanzelku a vůbec nedával pozor na to, jak řídím. Občas jsem zaregistrovala smrt v očích mé učitelky, která seděla vedle, a to jsem si řekla, že asi někde bylo něco špatně, ale jinak dobrý. Projela jsem i tu nejobávanější křižovatku právě v okamžiku, kdy kostelní hodiny odbíjely pravé poledne a cesty byly úplně prázdné. Dojela jsem zpátky před inspektorát, strejda si něco poznamenal do notesu, sdělil mi, že jsem zkoušku udělala a pozval mě na večeři.

A tím opět moje automobilová kariéra skončila. Neměla jsem delší dobu k dispozici nic, co bych mohla řídit a když jsem se pak odstěhovala do Itálie, tak už jsem to zase neuměla. Navíc, když jsem viděla způsob italského řízení, tak jsem se ráda a dobrovolně svěřila do rukou profesionálů a mého oblíbeného jízdního kola. Bydlím na malém městě v Toskánsku, ale toto poklidné městečko se každý den v 18,00 mění v milánskou metropoli. Neznají tady blinkry ani přednost v jízdě, semafory vnímají jako okrasnou výzdobu silnic, jako roztomilá světýlka, která mají svými barvičkami rozveselit den. Jenom pomyšlení, že mám do této nekontrolované džungle vyjet autem, mi zvyšuje srdeční tep na 220 za minutu.

Přesto všechno mě k tomu autu něco stále táhne. Nadcházející zatmění slunce má pravděpodobně nějaký divný vliv na moje racionální myšlení. Asi si objednám kondiční jízdy. Držte mi palce.

středa 23. března 2016

Kytky kam se podíváš

Těším se na něj každý rok a pokaždé se nemůžu dočkat. Festa Santa Maria in Selva, první jarní vlaštovka a velký svátek květin, který se u nás koná vždy na konci března.

ilustrační foto
V malém městečku Borgo a Buggiano to žije už od sobotního rána. Vyvýšený prostor před kostelem již tradičně obsazují pěstitelé, kteří vás zaplaví květinami, bylinami, citrusy, ovocnými stromky, sazenicemi a dalšími rostlinkami, nad kterými roztaje duše každého zahrádkáře. A Toskánci si na své zahrady velmi potrpí, to je všeobecně známo.



My jsme se sem s Italem vypravili tentokrát až v něděli, hned poté, co jsme posvětili olivové větvičky. Pomalu a ruku v ruce jsme prošli celý trh a všechny stánky, zastavili se u každého s tradičními toskánskými potravinami, ochutnali hlavně sýry a salámy, koupili domů porchettu a toskánské klobásky a přenesli vše do auta, jelikož pak následoval tradiční nákup květin a bylin a na to jsme potřebovali volné ruce. 





Chodím od jednoho pěstitele k druhému, vybírám tu levanduli, tu bazalku, tu citrónový tymián, šalvěj či oregáno a plnou náruč máty, kterou milujeme a používáme ji s citrónem do chlazených nápojů po celé léto. Každou tašku pak vrazím Italovi do ruky a jdu vybírat dál. Co na tom, že útrpně zvedá oči k nebi a neříká nic. Vůbec nic! Což je asi nejhorší z možných variant. Však on roztaje až mu bylinky provoní pečínku nebo porci ravioli na másle a na šalvěji.



Nevím kam dřív, lákají mě mě barevné hortensie, poupata azalek, muškáty, japonské kamélie a další, které ani neumím pojmenovat. Taky tak milujete květiny?







 




Tradiční trh Santa Maria in Selva se zde koná už od 14. století a stejně jako v předchozích letech a staletích otevřel bránu jara.


Pokud není uvedeno jinak, fotografie jsou z mého soukromého arvchivu. 

pondělí 2. listopadu 2015

Ital a Četník ze Saint Tropez

Představte si, že můj muž, ač je narozen pouze o dva roky dříve než já, nezná Angeliku-markýzu andělů. Fantomase ani filmy s Belmondem. Ale hlavně! Nezná Četníka ze Saint Tropez !!!


Zoufale kroutí hlavou, i když se snažím vyslovit jméno jeho hlavního představitele. No přece Louis De Funés ! To není možné, musíš ho znát. Ukazuji mu na internetu i jeho fotku. Zase nic, jen pokrčení rameny. Nechápu, jak je možné, že filmová civilizace na Apeninský poloostrov nedorazila.

Ale nevzdávám to a postupně se snažím tato tragická faux paux napravovat. Dle pořekadla lépe později než nikdy jsem se jedno léto rozhodla vzít Itala na Azurové pobřeží do Provence.

Z Toskánska přes San Remo do Nice, Monte Carla a Cannes jsme úspěšně dorazili do města četníka Cruchota. Všude kolem tam na vás ještě dnes dýchá stejná atmosféra jako v sérii zmíněných filmů. Prostě každým okamžikem očekáváte hlasité písknutí policejní píšťalky a cholerický hlas Františka Filipovského.

Tedy, my z české kotliny jsme měli ten dojem. Nikoliv můj Ital. Připadal mi jako mimozemštan. Nechápal, proč se fotíme u staré a dnes uzavřené budovy s nápisem GENDARMERIE NATIONALE. Že něco přece jenom není v pořádku, pochopil v okamžiku, kdy viděl, že u té samé budovy se nadšeně fotí i anglicky a německy mluvící turisti. Konečně mu došlo mu, že v tomto případě trotl nejsem já. 

Po návratu domů ovšem svým známým a rodině vykládal, že jsem ho hnala až na jih Francie, abychom se bůhvíproč vyfotili u starého policejního baráku. Doufala, jsme, že alespoň někdo z Italů bude vědět, proč. Marně. Nikdo neznal Četníka ze Saint Tropez.


Podívej, miláčku, tady je ta slavná promenáda. 

S Italem to ani nehne: A co jako má být? Nebylo by kafe?

Neznáš sice Četníka ze Saint Tropez, ale stejně jsi můj sladký italský bonbónek